Mezi dvěma světy
Tomáš Režňák

Dokončení Filadelfické církve poslední doby a její vytržení - kapitola IV.

Obsah

Filadelfie nebo Laodicea?

Když jsme si tedy ukázali na základě Božího slova, že jsou opravdu dva druhy znovuzrozených věřících, pokusme se zodpovědět otázku, ke kterému druhu patříme, tak, aby nikdo ze čtenářů nemohl zůstat na pochybách. Pak nám bude jasné, že Pán Bůh musí jasně ukázat cestu do Filadelfie, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nic lepšího neznal. V následujícím nejsou tedy obsaženy nějaké lidské teorie a myšlenky, jak já bych si to představoval, nebo co já o tom soudím, ale dávám dál pouze to, co mi bylo zjeveno. Protože vidění na vlásek souhlasí s Božím slovem, nemám nejmenší pochybnosti, že pochází od Boha.

Údové Filadelfie nebo moudré panny mají obzvlášť jedno znamení: nespokojí se jednorázovým obrácením, které kdysi v minulosti prožili, ale dochází při nich k naprostému vydání se Pánu, které se pod vedením Ducha svatého prohlubuje a zdokonaluje!

Už i tento bod vyvolá u leckterých věřících odpor. Jedni řeknou: úplné oddání se Pánu neexistuje. Druzí si pomyslí, že to je přece samozřejmé. Ve skutečnosti však není mnoho křesťanů, kteří by se Pánu opravdu cele vydali a mohli říci: Pane, stavím se Ti bezpodmínečně k dispozici, použij mne jak chceš, pošli mne, kam se Ti líbí, požaduj ode mne, co chceš, učiň se mnou, co chceš. Mnozí se dokonce takového oddání se Pánu bojí, protože se obávají, že by Pán Bůh pak mohl od nich požadovat nevím co těžkého. Ale když si (pomyslíme) uvědomíme, že Bůh je láska, která po ničem jiném netouží a nic jiného nám nedá, než co slouží k našemu spasení a k jeho oslavení, pak už nám nepřipadne zatěžko plně se mu oddat. Je až s podivem, jak málo se o tomto celém láskyplném oddání se Pánu hovoří v našich sborech. Pramení to z omylu, že si někteří myslí, že celé oddání se Pánu se uskutečnilo již při jejich obrácení, což však je jen u málokoho skutečností, nebo se domnívají, že něco takového snad ani není možné. Vždyť už při obrácení snadno propadáme sebeklamu, natož v otázce oddání se Pánu.

Zda jsme se Pánu opravdu cele oddali a spočíváme v něm v láskyplné důvěře, to se zjeví ve chvílích, kdy nás Pán vede těžkostmi nebo po nás žádá něco nesnadného! Tu se pak teprve ukáže, jak i věřící umí být svémyslní, pyšní, tvrdošíjní a sobečtí.

Jedna mladá sestra, která se chtěla stát diakonkou nedostala k tomu svolení od svých věřících rodičů. Ke svatbě by milerádi svolili, ale se vstupem do diakonie nesouhlasili. Oddali se takoví rodiče plně Pánu, ačkoliv jsou obrácení a znovuzrození? Jsou to moudré nebo bláznivé panny? Nebo měl snad pravdu jistý pracovník na roli Páně, který na jedné konferenci tvrdil, že celé oddání se Pánu neexistuje? A jeho mínění na konferenci nikdo neodporoval. Vycházel asi od sebe. Protože on se Pánu cele nevydal, myslel si, že nikdo takový neexistuje. Když takto hovoří vedoucí osobnosti v církvi, je se co divit, že máme tolik laodicejství a tolik bláznivých panen a tak nízkou úroveň duchovního života ve sborech? Co učí Písmo? Srovnejte 1Ts 3,13; 1Ts 4,1; 1J 4,12; Zj 3,2; Ko 1,28. Musíme si samozřejmě uvědomit, že plné oddání se Pánu není skončený děj, ale že odpovídá našemu přítomnému poznání.

A jak roste naše poznání, nutně roste i naše oddanost Pánu. Učí-li kdo, že celé vydání se Pánu neexistuje, je to učení nebiblické. Zda u nás došlo k plnému oddání se Pánu, poznáme obzvláště z následujících 12 bodů.

Bod 1.

Dle Zj 3,12 a také dle jiných míst jsou Filadelfičtí vítězové, mají tedy vítězství nad hříchem, obzvláště pak nad hříchem pýchy, tvrdošíjné umíněnosti a žádosti těla. I v této otázce jsou vedoucí církevní činitelé dvojího mínění. Když se při jedné konferenci pro církevní pracovníky hovořilo o vítězném životě, mnozí tomuto učeni zuřivě odporovali, z čehož je zřejmé, že i zde se jeví dvojí druh křesťanů: jedni, kteří nejen vědí o vítězném životě, ale také jím žijí a vítězství okoušejí a druzí, kteří vítězným životem nežijí a proto takovému učení musí odporovat. Kdo se však láskyplně cele oddal Pánu, kdo stojí v živém obecenství s Kristem, má v Něm vítězství nad hříchem, což však neznamená nějakou absolutní bezhříšnost. Je však nesmírný rozdíl, je-li člověk spoután hříchem, nebo má-li nad hříchem vítězství.

Bod 2.

Celé oddání se Pánu proto znamená úplný rozchod s každým poznaným hříchem. Věřící nemůže žít v žádném hříchu, pro který jeho Spasitel a Vykupitel krvácel na golgotském kříži. To by mělo být každému křesťanu samozřejmé. Žel, není tomu tak.

Jak kupř. zvláště lživost ještě poutá mnohé věřící, a to nejen nějaké přimísené, ale dokonce mnohé vedoucí osobnosti, jimž člověk obrácení a znovuzrození nemůže upřít. Vedoucími osobnostmi rozumím bratry, kteří slouží Slovem. Je jasné, že žádný pastýř nepřivede své stádo dále než je sám. Jestliže žije v skrytých nebo zjevných hříších nemůže svému stádu ukázat cestu k vymanění z okovů hříchu. Přitom nemám na mysli nějaké slabosti, které by je tu a tam přepadly, což se věřícímu může stát, ale myslím hrubá provinění. Znám pastýře, který v neděli slouží Slovem, ale ve všední den se proviňuje nejhrubší lží, nejen nějakým pozměněním pravdy, jako např. Ananiáš a Zafíra, ale takovou lží, která úplně staví pravdu na hlavu. Podnikne dokonce cestu, aby druhého pomluvil.

Nebo myslím na cizoložníky, kteří přitom velkým hlasem velebí plné vykoupení od všech hříchů. A jak často se stává, že věřící vědomě dají falešné údaje, má-li jim to přinést větší zisk, např. aby získali větší důchod nebo ušetřili na daních a jízdném. Protože však Duch svatý je Duchem pravdy, je jasné, že zde nevládne Duch svatý, že takoví ho dokonce třeba už pozbyli. Zj 14,5 hovoří o zástupu těch, kteří jsou Boží prvotinou ze země. Jejich znakem je, že „není nalezena lest v ústech jejich". Neznamená to, že by nikdy nebyli lhali, neboť dle Ř 3,4 jsou všichni lidé lháři, rozdíl spočívá v tom, že filadelfští křesťané svou lež poznali a vyznali a dosáhli proto odpuštění, zatím co laodicejští svou lež nechtějí uznat a proto se jim nedostalo odpuštění, zůstávají lháři a nebudou mít účast na vytržení věřících. Dva příklady, jak i u obrácených a znovuzrozených může ještě vládnout lež, za mnohé:

a) Jedna žena, která měla nemanželské dítě, ale pak se obrátila a tvrdila, že nalezla smíření s Bohem, obviňovala údajného otce, že neplní svůj slib, aby ji podporoval, ačkoliv je také obrácený a znovuzrozený. Ten však dokonce pod přísahou prohlašoval, že není otcem toho dítěte, ba že s tou ženou dokonce nic neměl. Je si vědom, že je pouhý hříšník, jemuž se dostalo milosti, ale té ženy že se opravdu nikdy ani nedotkl. Ona však stejně tak pod přísahou prohlašovala, že s žádným jiným mužem nikdy nic neměla, než právě s tímto jediným. Když jsem jim zdůrazňoval, že svou lží někdo z nich dává všanc svou spásu, oba to uznávali, ale oba trvali na svém tvrzení.

b) Onen dříve jmenovaný vedoucí sboru, který nepochybně prožil obrácení a znovuzrození se přesvědčil nadevší pochybnost jakýmsi druhem ankety, že ne on, ale ten nařčený bratr mluvil pravdu, přece však setrval ve svém tvrzení, že pravdu má on sám a lhářem, že je jeho spolubratr. Nejsou to ojedinělé případy. I zde dokonce druzí dva vedoucí sboru a pěkná řádka údů sboru s ním přátelský souhlasili jen aby si to s ním nerozházeli. Pochybuje ještě někdo o tom, že existují dva druhy křesťanů? Nebo si někdo myslí, že lhář, který svou lež neuzná, ale trvá na ní, bude mít účast na vytržení?

Bod 3.

Celé oddání se Pánu znamená také vrácení a nahrazení ukradeného a zpronevěřeného. I v tomto ohledu jsou dvojí křesťané. Jedni svou minulost dají do pořádku a vrátí nebo nahradí ukradené či zpronevěřené, protože je Duch Boží k tomu pudí. Druzí to nepokládají za nutné, protože jako bláznivé panny nežijí v kázni Ducha svatého. Takovým nechť je poučením následující případ:

Jedna věřící dívka byla zaměstnána v továrně na hedvábí. Jednou v noci se jí zdálo, že přišel Pán Ježíš. Slyšela mocné zvuky pozounů. Celé zástupy věřících byly proměněny a vznášely se vstříc Pánu v povětří, podobní andělům. I ona se najednou cítila lehká a už se zvedala od země. Ale sotva se kousek povznesla, cítila na pravé noze cosi, co ji pevně poutalo k zemi. A když celá vyděšená se podívala na své nohy, viděla hedvábné pouto, svázané pevně kolem nohy a připevněné oběma konci k zemi. Strachem se probudila. Co ten sen znamenal? Ve chvíli slabosti si neprávem přisvojila v továrně kus hedvábí. Prosila sice Pána za odpuštění a dostalo se jí ho, ale to cizí vlastnictví ještě měla doma. První, co po onom snu udělala, bylo, že svoji zpronevěru vyznala a uvedla věc do pořádku.

Bod 4.

K úplnému rozchodu s hříchem náleží i rozchod se vší neposlušností Božích přikázání. Vždyť Pán Ježíš praví: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte!"

Také v tomto ohledu jsou dvojí křesťané: takoví, kteří se cele sklání před celou Boží vůlí, a takoví, kteří jasná Boží přikázání klidně pošlapávají, protože se jim nehodí je plnit. K těmto přikázáním patří zejména také Mt 5,23 násl. a Mt 18,15 násl. Luther k těmto místům praví: „Jsou to ta z přikázání našeho Pána, kterých nejméně dbáme. Stejně jako soudím svůj vlastní hřích k svému posvěcení před Bohem, tak i cizí. Jinak by se cizí hřích stal mým hříchem, zanedbáním této služby lásky." Do dnešního dne je tomu tak. Kolik jen tímto zanedbáním hřeší i znovuzrození křesťané! Mnozí křesťané zanedbání povinnosti ani za hřích nepokládají a proto jsou bohatí a ničeho nepotřebují jako Laodicejští. Jeden vedoucí pracovník v církvi to dokonce označil za zvláštní zmocnění, když někdo mlčí v tom případě, kde právě Pán Ježíš nám přikazuje mluvit! To není ojedinělý případ.

Je samozřejmě pohodlnější mlčet než mluvit, protože promluvením si člověk může navodit nepříjemnosti. A tomu by se člověk rád vyhnul. Vždyť každý člověk, i znovuzrozený, se bojí utrpení! Proto tak často mlčíme tam, kde bychom měli mluvit. Nejhorší na tom však je, že ještě ze své zbabělosti a neposlušnosti vůči jasným biblickým pokynům děláme ctnost! Ať se takoví nedomnívají, že budou mít účast na vytržení. Ti se budou během velikého soužení muset naučit tomu, čemu se nechtěli naučit dříve, totiž napomínat a nechat se napomínat. Ale filadelfičtí křesťané se staví pod celou pravdu Písma a platí jim proto zaslíbení: „Protože jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i já tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, která přijíti má na všechen svět, aby zkušeni byli obyvatelé země."

Bod 5.

K celému vydání se Pánu patří také vydání svého pozemského povolání a svého času. I v tomto bodu se křesťané dělí na dva druhy. Velká část věřících lidí, mezi nimi opět nejeden vedoucí sboru, jsou toho mínění, že křesťanství a obchod nemají nic společného. Oddělení křesťanství od obchodu a každého jiného zaměstnání je nejen prakticky prováděno, ale i učeno ve sborech, samozřejmě jen těmi, kteří patří k bláznivým pannám. Jeden vedoucí sboru prohlásil veřejně ve shromáždění, že své obchodní záležitosti neřídí křesťanskými zásadami, ale obchodními pravidly. Při této větě se hned mezi posluchači projevilo, kdo je moudrá a kdo bláznivá panna. Moudré panny to v srdci bodlo, ano pohoršilo, ale bláznivé pokyvovaly hlavami a myslely si: Ano, ano, to je pravda. Do obchodu nemá Ježíš co mluvit. To jsou mé osobní záležitosti. Chodím v neděli do sboru a v týdnu na biblickou hodinu, ráno a večer se modlím a to úplně stačí. Také jsem se přece obrátila při jedné evangelizaci, evangelista se mnou osobně mluvil a já našla pokoj. Co více ještě chcete? Ale mé obchody se Ježíše netýkají. Vždyť křesťanský obchod neexistuje! Taková řeč je stejně nesmyslná, jako kdyby někdo tvrdil, že nejsou křesťanské číslice ani křesťanská abeceda a proto že nemohou existovat žádné křesťanské školy. Nebo kdyby nějaký učitel prohlásil: „Nevyučuji děti dle křesťanských pravidel, ale dle pedagogických zásad." Pojmy „obchodní a pedagogické zásady" jsou samy o sobě neutrální, nemají nic společného ani s křesťanstvím ani s pohanstvím. Ale záleží na tom, jakým obsahem tyto pojmy naplníme, jakým duchem. Když své obchodní a pracovní zásady" naplníme křesťanským duchem, pak je povedeme dle křesťanských zásad. Vysadíme-li však Ducha svatého, pak povedeme své obchody dle světských obchodních pravidel, a ty jsou samozřejmě nesmírně rozdílné od křesťanských zásad, tak, rozdílné jako Kristus a satan.

Panuje-li v našem obchodě Kristus, pak stojí v popředí služba bližním. Panuje-li satan, jde nám především o zisk a zbohatnutí. Proto je úplně nepochopitelné a svědomí matoucí, že vedoucí jednoho biblického sboru odpověděl jednomu obchodníkovi, který vysvětloval, že vede svůj obchod dle křesťanských zásad: „Osobně si veď svůj obchod křesťansky, ale nepožaduj to jako pravidlo pro ostatní." Samozřejmě, že od světáků nemůžeme něco podobného očekávat, protože nestojí pod kázní Ducha svatého. Ale když i světský stát vyhlašuje zásadu, že „obecný prospěch je přednější než osobní prospěch" a žádá tak vlastně dodržování křesťanské zásady i od světa, tím více moudré panny a filadelfští křesťané, mající Ducha svatého, očekávají, že každý křesťan by měl Duchu svatému uvolnit působení i v obchodním životě. Vždyť Boží slovo praví: „Cokoliv činíte v slovu nebo v skutku, z té duše čiňte, jako Pánu, ne jako lidem." A všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista."

Několik příkladů z praxe, jaký rozdíl je mezi křesťanskými a světskými obchodními zásadami. Znám obchodníka, který prohlašuje, že v jeho obchodu nestojí na prvním místě, co si vyslouží, ale, zda slouží. Může to klidně veřejně prohlásit, protože všichni, kdo s ním přijdou do styku, to cítí a potvrzují. A jeho obchod právě sledováním této zásady rozkvétá přílivem nových zákazníků, což je důkazem, že křesťanské zásady neruinují obchod, že jimi trvá a že se mu daří. Není to jediný obchod toho druhu, který znám a tak tváří v tvář bláznivým pannám je potvrzeno, že i mezi obchodníky jsou moudré panny, které vedou svůj obchod pod kázní Ducha svatého, aby byly důkazem, že je možný i „křesťanský" obchod.

Opakem jsou takoví, kdo se sice obrátili a byli znovuzrozeni, ale přece tvrdošíjně prohlašují, že je naprosto nemožné vést obchod dle křesťanských zásad a ve své praxi to dokazují. Takoví staví do popředí právě výdělek a nikoliv službu. Dokáží vemluvit zákazníkovi věc, o níž dobře vědí, že ji nepotřebuje a že je zbytečná, ale „obchod je obchod". Hlavní věc, že se něco vydělá. To je jejich zásada. Že zákazníka napálí, to je vedlejší.

Jednou se zaměstnanci takového „křesťana" mohli usmát, když viděli, jak jejich principál vemluvil zákazníkovi drahý a nehodnotný přístroj zatímco v obchodě bylo několik téhož druhu mnohem lepších a k tomu levnějších. To věděl šéf mnohem lépe než zaměstnanci, ale chtěl se toho starého krámu zbavit a proto zákazníkovi zamlčel, že má lepši a levnější. Vždyť na tom starém krámě vydělali. To není o služba bližnímu, ale vykořisťování bližního. A to u tohoto člověka nebyl ojedinělý případ, ale běžná obchodní praxe. A tak není pochyby, že i v obchodě je dvojí druh křesťanů. To je přece velký rozdíl, zda chci bližnímu sloužit, nebo na něm vydělat, nebo ho dokonce vykořisťovat. A když takový obchodník-křesťan dokáže vyfouknout zákazníkovi 2000 jen pro neprozřetelný podpis, protože mu k tomu zákoník dává právo, to už věru není služba, ale pusté vykořisťování.

A to nejsou jen ojedinělé případy, jak by si někdo mohl myslet, kdo nezná, jak to v obchodě chodí, ale je to způsob jednání, praktikovaný řadou obrácených a znovuzrozených křesťanů, schvalovaný dokonce nejedním duchovním a vedoucím sboru, což je důkazem, že i v životech pracovníků na roli Páně mohou být oblasti, kde nevládne Duch svatý. A takové obchodování šlo tak dlouho, až světské úřady mu přišly na kobylku a obchod zavřely. A tak světská moudrost měla v té věci více jasno, než obrácený, znovuzrozený člověk! Kazatel ospravedlňoval tohoto obchodníka tím, že prohlašovali že přece nikdo nemůže od obchodníka žádat, aby vzal zpět objednané nebo prodané zboží. Přitom i světští obchodníci vezmou zpět nepoškozené zboží bez náhrady, ba dokonce jsou takoví, kteří na dobu 8 dní nabízí zboží na zkoušku a do té doby lze předmět bez náhrady vrátit. Kdo takto může nabízet zboží, dokazuje, že je přesvědčen o jeho dobré kvalitě, že opravdu se mu jedná o službu zákazníkům a ne o jejich vykořisťování. Kdo však ze zásady nic nebere zpět, dokazuje, že má na zřeteli předně vydělat a ne sloužit. Stejně tak ti kdo sice zboží vezmou zpět, ale vrátí jen 75 % ceny, aby nepřišli o výdělek. To jsou laodicejští křesťané, které Páni ze svých úst vyvrhne, bláznivé panny, které budou ze svatby vyloučeny, byť to byli třeba kazatelé. Neboť, jak již řečeno, nejedná se o ojedinělé uklouznutí, ale o zásadně špatný vztah k otázkám pozemského povolání.

Bod 6.

K celému oddání se Pánu náleží také předání pozemského vlastnictví právoplatnému vlastníkovi — Bohu. My se tak stáváme pouhými správci. Co se má stát s tímto vlastnictvím, to už není naše věc, o tom rozhoduje vlastník, Bůh, neboť on praví: „Mé jest stříbro a mé jest zlato" (Ag 2,8).

I v tomto bodě stoná většina křesťanů, dokonce i filadelfičtí, protože se jim ještě nedostalo plného světla. Ale zásadní rozdíl je už i zde patrný. Jeden obrácený a znovuzrozený křesťan sice prohlásil, že v peněžních otázkách jsou všichni křesťané stejně sobečtí, ale to přehnal. Soudil podle sebe. A protože věděl, že není vysvobozen z lakomství a mamonaření, myslel, že jsou všichni stejní. A tak si mnozí uklidňují svědomí. Myslí si, že když jiní křesťané jsou také lakotní a sobečtí, že to není tak špatné, když i oni jsou tak slabí. Tak se skutečnými nebo zdánlivými hříchy věřících uklidňuje i svět. Ale jak se svět často mýlí i bláznivé panny, připisují-li lakotu i opatrným. To proto, že nic není tak nesnadné posoudit, jako právě tento bod. To může vpravdě soudit jedině sám Pán. Určitým poznávacím znamením, které však nemusí být neklamné, je odevzdávání desátků. Ale i v tomto bodě panuje mezi křesťany pozoruhodný rozdíl mínění.

Říkají, že desátek je starozákonní, že v Novém zákoně se už nemusí tolik dávat. Ale když se podíváme blíže na tuto otázku, vidíme, že s hříchem lakomství to bere Pán Ježíš ještě přísněji než Starý zákon. Zatímco ve Starém zákoně Bůh požaduje desátek, praví Ježíš: „Jdi, a co máš, prodej a rozdej chudým" (L 18,22). To nebyla nějaká rada, ale byl to pro bohatého mládence příkaz, na němž závisela jeho věčná spása. Tento příkaz platil tehdy jen jemu osobně. Bůh v této formě neklade nároky na všecky. Ale co do smyslu a co do obsahu má tento příkaz všeobecnou platnost. Jsme povinni jmění a majetek odevzdat beze zbytku Pánu. Jako měl plné právo požadovat od bohatého mládence všecko, tak má právo i od nás všecko požádat, a v nejednom případě se to i stalo. Co však žádá ode všech, je přinejmenším desátek. Mt 23,23. Pán Ježíš výslovně ustanovil, aby se od dávání desátků neustupovalo. Nikde ani náznakem nepřipustil, že jeho učedníci při své chudobě by měli dávat méně. Nekárá chudou vdovu, že dala všecko, co měla. Nikde nepraví, že udělala příliš, že to nebylo nutné dávat tolik, jen konstatuje skutečnost, že dala víc než ti druzí ze svých přebytků. Rozhodující je, že po Letnicích první křesťané naprosto jasně rozuměli, že už nejsou vlastníky, ale pouhými správci svého majetku a jmění. Sk 4,32 čteme: „Aniž kdo co svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci společné.“ Toto místo samozřejmě nelze chápat tak, že musíme nutně všude zavést společné vlastnictví. Křesťanské společné vlastnictví bylo jiného druhu, než jak je známe z běžné socialistické praxe. Nebylo to nucené zákonem stanovené vzdání se soukromého vlastnictví, ale první křesťany pudila žhavá láska, která naplňovala jejich srdce. Nikde v Bibli nečteme, že by všichni prodali všechna svá pole, nebo že by na svých polích společně hospodařili. Pole prodávali převážně ti, kdo vlastnili jen jednotlivá políčka, bez nichž mohli žít, protože si vydělávali na živobytí jiným způsobem, nebo ti, kdo měli příliš mnoho polí, víc než potřebovali pro svůj život. Nikde v Bibli však nemáme podnět k domněnce, že by rolníci, kteří se zabývali zemědělstvím a žili z něho, prodali svá pole a oddali se nicnedělání. I kdyby to někteří udělali, nemusíme si je brát za vzor. To by bylo čiré blouznění, které od nás Bůh nežádá. Duch svatý, který tak mocně působil v prvotní církvi, je jistě od takového blouznění zachoval, i kdyby někteří k němu měli sklon.

Ale trvalé ponaučení, plynoucí pro nás ze společného vlastnictví prvotní církve, je vzájemná zodpovědnost i za vnější blaho bližních ve sboru a vědomí sounáležitosti jako údů těla Kristova. Církev Boží tvoří Boží rodinu, kde jeden úd posluhuje druhému těmi dary, které mu Pán svěřil a to ne z přinucení, ale ze svobodném lásky vypůsobené Duchem svatým. Cílem Filadelfie je návrat k první lásce prvotní církve. Největší překážkou jsou však hříchy mamonu v nejrozličnějších podobách, jako chamtivost nebo zase rozmařilost, neboť „kořenem všeho zlého" je milování peněz. Proto kdo chce náležet k Filadelfii, musí především uskutečnit plné oddání se Pánu vzhledem k penězům a majetku a začít konečně s odevzdáváním desátků svých příjmů Bohu k dispozici a nadto samozřejmě všecko, k čemu ho svým Duchem pudí. Musí si být nadále vědom toho, že není vlastníkem, ale pouhým správcem pozemských statků.

Bod 7.

Pokud jsme dokončili celé oddání se Pánu v uvedených bodech, projeví se dále jednota Ducha. Jak je církev Boží dnes roztříštěna! Aliančním hnutím byly sice mnohé rozpory překlenuty a urovnána cesta hlubšímu vzájemnému porozumění. Ale roztříštěnost opravdových věřících, rozpory mezi nimi a nejednota se v poslední době velmi projevují.

Znám jeden větší sbor, který se rozdělil vlastně jen kvůli mamonu. Mnozí se s tímto roztříštěním smířili a myslí si, že jiné to už na této zemi nebude. I já jsem byl toho mínění, dokud mne zmíněné vidění nepoučilo o jiném. Jak však má dojít k sjednocení? Boží odpověď zněla: ne lidským úsilím a organizováním, ale jedině Duchem svatým. Ale Duchu svatému je nutno uprostranit, aby mohl tuto jednotu uskutečnit. Neboť Duch svatý nikoho nenutí, nepoužívá mocenských prostředků ani násilí, ale jeho působení je tiché. Koná své dílo ve vší tichosti a čeká, až mu dáme místo.

Protože však jen Filadelfští mu uprostraňují jako opatrné panny, proto může jednotu Ducha uskutečnit pouze mezi nimi. Laodicejské jako bláznivé panny přenechává jejich osudu, bláznivé panny tu budou až do konce, ty sjednotí až veliké soužení a pronásledování za vlády Antikristovy, jak už mnozí správně poznali. To však není ta pravá, láskyplná jednota, spíš vnějšími okolnostmi vynucená. Utěšovat se jí by bylo bláhové, jako kdyby zlobivé děti na matčino napomínání k lásce a jednotě řekly: „Však tatínek nás už holí srovná, až se večer vrátí. Do té doby se ještě budeme hašteřit." Tak mluví jen blázniví Laodicejští. Filadelfští se však už nyní hledí pod působením Ducha svatého oddělit od každého poznaného hříchu, především od pýchy a farizejské samospravedlnosti, od umíněnosti a svévole, kterou poznali jako největší překážku jednoty. A tak je Duch svatý spojuje, ne nějak vnějšně, ale koná z nich vzácnou jednotu Ducha, která je nezlomná.

Duch svatý však dojde svého cíle jen u těch, kteří jsou hotovi pod jeho vedením cele se oddat svému Pánu a Spasiteli. Kde však jsou tito Filadelfští a jak se sjednocují? Boží odpověď zní: Jsou ve všech církvích, jednotách, sborech. Není třeba vytvářet nějakou novou organizaci, církev nebo spolek. Zůstávají tam, kde jsou, a působí ve svém okolí jako sůl a jako světlo. Filadelfie není nějaká lidská organizace, ale Duchem svatým vytvářený organismus. Protože však Duch svatý nepůsobí jen bezprostředně, ale používá i lidských prostředků a nástrojů, scházejí se po domech v kroužcích k modlitebnímu obecenství, k vzájemné službě, pro vnitřní povzbuzení a pokrok, a upozorňují se vzájemně na chyby a nedostatky, které jim Duch svatý ukazuje. Pravost jejich filadelfského smýšlení se projeví právě v tom, jak se pokoří a jak přijímají kázeň Ducha svatého i skrze spoluúdy.

Bod 8.

Protože však církev Boží nemůže být sjednocena bez Ducha svatého, prosí o ten v Písmu zaslíbený „podzimní déšť" (Jl 2,23; Jk 5,7). A protože přijímají celé Písmo svaté jako směrnici svého života, nemohou pomíjet ani taková místa jako Ef 5,18; 1K 14,39, ale musí dle apoštolského návodu usilovat o dary Ducha. Jen to je nutné, aby se to dalo v mezích Písma a ve vší střízlivosti.

Přijetí Ducha svatého je vázáno na určitou podmínku. Ale tato podmínka není od mnoha věřících vůbec splněna důkladně, proto taková chudoba Ducha. Má-li tedy naše oprávněná touha po rozhojněném vyzbrojení a zmocnění Duchem dojít naplnění, musíme tedy především důkladněji a hlouběji splnit podmínku. Tedy důkladnější a hlubší pokání a celé oddání se Pánu je podmínkou větší plnosti Ducha. Není tedy třeba čekat na nové Letnice, ale ten Duch Letnic, který již po staletí v církvi působí, čeká na nás, abychom se mu my konečně vydali plnějším a hlubším oddáním, aby mohl nad námi beze zbytku vládnout, aby v nás prolomil a mohl nás používat, jak on sám chce a jak se mu za dobré vidí.

Filadelfičtí křesťané dobře vědí, že dary Ducha svatého tu jsou, a to pravé jeho dary, že však musí ještě mnohem mocněji prolomit a viditelně působit má-li církev dojít svého naplnění a být dokončena dle Božího plánu. Proto si horlivě žádají duchovních věcí, vyprošují si větší vystrojení dary Ducha svatého, ne pro sebe osobně aby se jimi chlubili a skvěli, ale pro církev Boží a mají velikou radost, když Pán své dary udílí, ať je to kdekoliv, i kdyby prosebník sám vyšel naprázdno.

Nepohrdají ani darem mluvení jazyky a nezbraňují mluvit jazyky, zalíbí-li se Pánu i tento dar darovat. Jakkoliv pro církev Páně má mluvení jazyky malou cenu, je to přece Boží dar, za který Pavel děkuje, protože je k osobnímu vzdělání a nápravě (1K 14,4; Ef 6,18). A kdo je tak svatý, aby nepotřeboval hlubšího posvěcení? A kdo by mohl pohrdat darem za který děkuje sám ap. Pavel? Jsme snad lepší než on? Nezjevuje naopak pohrdání dary Ducha bezmeznou pýchu člověka, který si myslí, že něco zmůže i bez Pána Boha a darů jeho Ducha? Zastyďme se raději za svoji duchovní bídu a chudobu a prosme Ho, aby nám dal oční mast, abychom prohlédli a aspoň tu svoji duchovní bídu a chudobu poznali. Vždyť dokud si to neuvědomíme ani se po darech Ducha svatého neroztoužíme. A kde po nich není touha tam ani nemohou být darovány. Pán Bůh je nikomu nenutí. Ale touha po darech Ducha svatého musí být čistá. Nesmíme toužit po těchto darech pro svou vlastní čest a slávu, abychom se měli čím chlubit, ale prostě proto, že si to Pán Bůh přeje, protože ho chceme poslouchat a protože Bůh od nás čeká ovoce, které nemůžeme nést bez darů Ducha svatého, bez jeho puzení. Vždyť Pán říká: „Beze mne nic nemůžete učinit" (J 15,5). Církev Páně může dosáhnout plnosti a dokončení jen tehdy, dá-li ve svém srdci a životě znova místo všem darům Ducha svatého, které Pán Bůh zaslíbil. Dary Ducha svatého jsou nutné k odhalení skrytých hříchů (1K 14,24-25). Takové odhalení je předpokladem k hojnějšímu vyzbrojení a zmocnění Duchem svatým a to je opět předpokladem k dosažení Ježíšovy podoby, proměnění v jeho obraz, což je předpokladem vytržení. Zj 19,7 čteme: „Manželka jeho připravila se." Je třeba znovu a znovu si připomínat, že v Božím království, stejně jako v přirozeném světě, jde vše dle určitých zákonů, jak to i Pán Ježíš zdůrazňuje svými podobenstvími.

Bod 9.

Tak jako plné oddání se Pánu není uzavřenou záležitostí, tak ani naplnění Duchem svatým a jeho dary není jednorázovou zkušeností, ale musí být prohlubováno a obnovováno každodenní poslušností a kázní Ducha. Duch svatý zpytuje všecky věci nejen hlubokosti božské, ale i hlubiny lidského srdce a jeho zásadní zkaženost. Čím více tedy bude člověk naplňován Duchem svatým, tím víc mu na jedné straně bude zjevován a oslavován Kristus a poroste jeho důvěra k Bohu a na druhé straně bude lépe a lépe poznávat i ty nejtajnější převrácenosti a nejskrytější hříchy svého srdce. Věci, které po léta nepovažoval vůbec za hříšné, budou ho pojednou odpuzovat, protože uvidí, že jsou hříšné. To Duch svatý ho tak krok za krokem vede do plnějšího posvěcení. Vždyť Jeho cílem je posvětit nás skrz naskrz, aby náš duch, duše i tělo bylo bez úhony zachováno k příští návštěvě našeho Pána Ježíše Krista. Duch svatý od nás nikdy nežádá příliš mnoho najednou, ale klade svůj prst vždy na jednu věc. A tu je pro celý další duchovní pokrok rozhodující, abychom se právě v této věci Duchu svatému poddali a poslechli. Poslušnost dává Duchu svatému prostor. Neposlušnost Ducha svatého zarmucuje a uhašuje, takže se odmlčí. Proto apoštol napomíná: „Nezarmucujte Ducha svatého, kterým znamenáni jste ke dni vykoupení.“ V mnoha případech nám Duch svatý zjeví nějaký hřích z minulosti, třeba větší či menší krádež, zpronevěru, lež nebo jiný utajený hřích. Duch svatý nás také pudí k vyznání před lidmi nebo k navrácení a náhradě toho, co jsme zcizili nebo zpronevěřili. A tu se dostává obrácený člověk na křižovatku. Poslušnost vede do Filadelfie, neposlušnost do Laodicee, kde se člověk stává bláznivou pannou. Člověk zůstane trčet na poloviční cestě v posvěcení a neroste.

A tak i zde vidíme dvojí křesťany: takové, kteří po svém obrácení zůstali trčet, kteří nepokračují v posvěcení („svatý, posvěť se ještě"), protože v jistém bodě svého života neposlechli Ducha svatého, a pak to s nimi šlo zpátky místo kupředu. A jsou takoví, kteří zůstali pod kázní Ducha svatého a na cestách poslušnosti a jdou proto od síly v sílu, od slávy v slávu. Nejedná se jen o neposlušnost pokud se týče vyznání a opuštění nějakého hříchu, ale vykolejení začíná i tam, kde se dopustíme neposlušnosti v souvislosti s poznanou Boží vůlí pro naši budoucnost, jak se to stalo u jisté mladé dívky, která dostála od Pána jasno, že by se měla stát diakonkou. Přihlásila se tedy u jedné diakonie a byla také přijata, ale bezprostředně před nástupem dostala nabídku k sňatku od nevěřícího člověka, přijala ji a nešla tam kam ji Pan volal. Není divu, že pak na léta upadla do trudnomyslnosti.

Neboť k plnému oddání náleží také to, že následujeme Pána tam, kde nás ON chce mít v našem zaměstnání a službě jemu. Nejsme to my, kdo si má vybírat pole působnosti a zaměstnání ale náš Pán, který nás vykoupil a vysvobodil svojí drahou krví.

„JEDINÝ ON AŤ URČÍ TÉŽ,
MYŠLENÍ, MLUVENÍ, ŘEČ
VŠE, CO MÁM A VŠE, CO JSEM,
JEN POD JEHO AŤ JE VLIVEM."

To je heslo filadelfských křesťanů.

Bod 10.

Celé oddání se znamená také zásadní hotovost k mučednictví. Dle Zj 14,4 následují Beránka jeho prvotiny, kam se koli obrátí. Beránek však se obětoval za hřích lidstva. Proto i oni jsou hotovi pro něho trpět a umírat, jestliže to On žádá. Nevyhledávají mučednictví, ale neuhýbají mu z cesty, když je Pán pro ně určil. Tuto zásadní hotovost k mučednictví počítá Pán tak, jako by jím opravdu prošli, tak jako u Abrahama počítal jeho hotovost k obětování syna, jako by syna opravdu obětoval. Jedině tak rozumíme tomu, že v tisíciletém království budou s Pánem Ježíšem vládnout mučedníci (Zj 20,4).

Bod 11.

Celé oddání dále zahrnuje těžení svěřenou hřivnou, dokud Pán nepřijde. To znamená, že vydáváme svědectví o pravdách nám svěřených všude, kde nám to položí Pán na srdce. Naše poslání je: „Kupčte dokud nepřijdu!" (L 19,13) a Co v uši slyšíte, hlásejte na domech! (Mt 10,27). I v tomto ohledu je dvojí druh křesťanů. Laodicejští necítí žádnou zodpovědnost za druhé. Spokojí se tím, že se oni sami dostanou do nebe a nechávají klidně ostatní jít po široké a pohodlné cestě. Sobě svěřenou hřivnu zakopávají s omluvou, že na jejich nepatrné hřivně nezáleží a že přece nikomu neubližují. Nechtějí promarnit svěřenou hřivnu poznání spasení, ale věrně ji opatrují pro sebe, aby ji mohli jednou předat Pánu. Že by existovaly také hříchy „nečinění", tomu Laodicejští nechtějí rozumět. Nenechali si je Pánem ukázat a navzdory Božímu poslání se domnívají, že není jejich úkolem něco pro Pána konat a těžit svěřenou hřivnou známosti cesty spasení. Jak asi budou jednou překvapeni, až uslyší z úst Páně jeho rozsudek: „Toho neužitečného služebníka uvrzte do těch temností zevnitřních. Tam bude pláč a skřípění zubů."

Jinak jednají Filadelfičtí. Mají sice také jen nepatrnou moc, nevelkou sílu jsou to drobní lidé, nemají vynikající, skvělé dary. Jednají však dle slov:

„Andělská-li nemáš ústa, Pavlu-li se nerovnáš, mluv jen o té lásce Páně, jak ho, Muže krve, znáš.

Soudem neumíš-li děsit bezbožníků tvrdých řad, dítky v náručí veď Páně, mluv jim, že je Pán má rád."

A neumí-li ani to, pak aspoň rozšiřují křesťanskou literaturu a svými peněžními příspěvky pečují o to, aby mohlo být evangelium šířeno těmi, kdo mají k tomu obdarování. A navzdory své nepatrné moci se jim, pro věrnost Pánu a jeho slovu, dostává otevřených dveří, které nikdo nemůže zavřít.

Bod 12.

Důsledkem celého oddání je dále osvobozeni od pout, pokud se týče tělesného života, obzvláště jídla a pití. Nechci hovořit o nějaké vynucené askezi. Pán Ježíš však o této věcí dost jasně hovoří u L 21,34-36: „pilně se pak varujte, aby snad nebyla obtížena srdce vaše obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život a v náhle přikvačil by vás ten den. Nebo jako osidlo přijde na všecky, kteří přebývají ha tváři země. Proto bděte, všelikého času modléce se, abyste hodni byli ujíti všech těch věcí, které se budou díti, a postaviti se před Synem člověka."

I v tomto ohledu jsou dvojí křesťané: jedni žijí, aby jedli, druzí jí, aby žili.

Pastor Modersohn vypravuje o jednom pracovníku na roli Páně, s nímž kdysi obědval někde v restauraci. Ten prý zavolal na číšníka, když si prohlédl jídelníček: „Copak nemáte nic pořádného k jídlu?" Takoví pobožní, kteří střídají restaurace a hledají, kde se vaří co nejlépe, jejichž celé myšlení je zaměřeno jen na jídlo a pití, a kteří si myslí, že musí za každou cenu zachovávat životní standard, ba domnívají se, že na to mají nárok a hned reptají a jsou nespokojeni, když to někde nejde dle jejich přání. Takoví pobožní se bezpodmínečně dostanou do pečování a jsou jako Izraelští na poušti, kteří pro své reptání zahynuli a nedosáhli zaslíbeného cíle! Tak se vede i těm, kteří se nedali rozvázat od pout svého žaludku. Takoví se budou muset v době antikristovského soužení naučit tomu čemu se před tím učit nechtěli.

Filadelfští naproti tomu otázku jídla a pití vložili cele do rukou Božích a jsou vděčni a spokojeni s tím, co jim Pán dává. Jsou-li někdy na hostině, radují se vděčně jako dítě, ale když se musí uskromnit a postit jsou za to vděčni a nenapadne je reptat. Ale bláznivé panny jsou už mrzuté a otrávené, když se někdy na stole neobjeví jejich oblíbený pokrm, nebo když musí postrádat něco, co jim chutná. A počet takových křesťanů je značný!

Proto takové vážné napomenutí našeho Mistra učedníkům (ne světu), aby byli hodní ujíti všech těch věcí, které se budou díti a postaviti se před Synem člověka.

 

 

Komentáře (0)

Žádné komentáře. Buďte první :-)

Napsat komentář

  • na jiné komentáře odkazujte zápisem např. [2]
  • HTML značky nejsou povoleny
tučně označené položky musíte vyplnit

 

na začátek příspěvku  na první komentář

2012 – 2024   Tomáš Režňák - programátor, webdesignér, taťka a křesťan ve vývinu :-)