Mezi dvěma světy
Tomáš Režňák

Dokončení Filadelfické církve poslední doby a její vytržení - kapitola VII.

Obsah

Odpovědi na otázky, které mi došly

1. Nespočívá celé vidění na sklonu k blouznilství?

V tomto ohledu jsem se zkušoval více než jedenkrát a došel jsem k následujícímu výsledku:

Jsou bratři, kteří měří míru blouznění dle sebe a svých zkušeností. Všecko, co přesahuje jejich zkušenosti, je dle jejich mínění blouznění a fanatismus. Kdo např. nezažil žádné vyslyšení modlitby, pokládá už to za blouznění. Kdo nemá jistotu spasení, pro toho je fanatismus mluvení o jistotě spasení. Kdo nestojí pod kázní a vedením Ducha svatého, pro toho je taková zvěst fanatismem. Kdo neprožil křest Duchem svatým, není jím naplněn a nemá jeho darů, tomu jsou tyto věci blouzněním a fanatismem.

Pro mne není měřítkem blouznilství a fanatismu vlastní zkušenost, ale jedině Boží slovo, protože Boží slovo je to jediné střízlivé a skutečné. Vždyť „nebe a země pominou, ale slova má nikoli nepominou". Proto, co souhlasí s Božím slovem, to je střízlivé, i když to přesahuje moji zkušenost. Co ale není opodstatněno Božím slovem, to je pro mne blud a blouznění, ať to lidé vydávají za jakkoliv střízlivé.

Jsou mnozí křesťané, kteří platí u lidí za velmi střízlivé, ale dle měřítka Božího slova jsou bludaři a blouznivci. Věří-li někdo, že může být spasen bez obrácení a bez znovuzrození, jen proto, že byl kdysi pokropen vodou nebo do ní ponořen, když někdo pošlapává Boží slovo a věří, že bude přesto spasen, jen proto, že náleží do některé náboženské obce a věří v Ježíše, ten je bludař? Vždyť Pán Ježíš hlásá pravý opak. Je proto velmi důležité, abychom bojovali proti bludům se vší rozhodností. Ale než boj začneme, je třeba vzít pravé měřítko k posouzení bludného a střízlivého. Je třeba vědět, co je a co není blud.

2. Odkud pocházejí pochybnosti o tom vidění? Nemají původ v Duchu svatém?

Tyto pochybnosti nejsou pochybnosti srdce či svědomí, ale pochybnosti rozumové, stejně jako při mém povolání do služby Páně. Již jsem se zmínil o tom, že mé povolání mi bylo svého času vypáleno do duše jako ohnivými literami, takže jsem o něm nemohl pochybovat, ale rozumové pochybnosti jsem měl ještě po léta. Měly svůj původ v tom, že jsem si nedovedl představit, jak by mohl být povolán ke službě evangeliem takový těžkopádný, nemotorný člověk, který dovede promluvit souvisle sotva tři věty. Pán musel použít řadu mimořádných prostředků, aby mne vypudil, ano donutil, že jsem se přes to všechno za tři roky přece jen přihlásil do Basileje. K těmto prostředkům náleželo, kromě již zmíněných věcí a vnitřního puzení, především také to, že mi Pán ukázal z dálky dary Ducha svatého v době, kdy ani v oficiální církvi ani v žádném jiném společenství ještě vůbec nebylo o charismatech ničeho slyšet. Když jsem pak v březnu 1905 obdržel křest Duchem svatým, který jsem před několika lety v Schönblicku v přítomnosti asi 150 bratří podrobně popsal a který přítomný pastor Michaelis uznal za pravý, zmizely definitivně i mé rozumové pochybnosti. Tento křest Duchem svatým mi rázem přinesl dar mluvení a dar proroctví, o nichž však jsem se málokdy zmiňoval, až nedávno mi Pán zjevil, že čas mlčení o těchto věcech je pryč, protože tyto dary mají dostat kromě mne i mnozí jiní ku vzdělání těla Kristova.

Pochybnosti, o nichž jsem se zmínil, byly podobného rázu jako tehdejší, protože můj rozum nemohl pochopit, že to mám být právě já, který mám šířit takovéto poselství. Když jsem loni dostal toto poslání, řekl jsem Pánu: Nejnešikovnějšího a méně vhodného člověka jsi věru už nemohl vyvolit mimo mne. Vždyť je tolik jiných lidí, vlivnějších, nadanějších, důvěryhodnějších, těm by lidé snadněji uvěřili než mně. To bude nějaký omyl, přehmat. Tomu nemohu věřit, to nechápu. Ale Pán Bůh mi odpověděl: „Co je bláznivého u světa, to jsem vyvolil." Ale pak jsem řekl, to bych musel mít aspoň nějakou legitimnost, nějaké zázračné znamení, jinak mi nikdo neuvěří mi bylo odmítnuto. To vůbec nepotřebuješ, pravda se prosadí bez zázraků. Filadelfia se neskládá z lidí dychtících po divech a zázracích, ale z pravdy milovných lidí a kdo je z pravdy, slyší hlas můj.

Ale moje nynější pochybnosti měly ještě jeden zvláštní důvod, totiž ten, že apoštol Pavel nabádá církev, aby ne každé proroctví přijímala, ale aby je zkušovala. K tomu ho vedla zkušenost, že do proroctví novozákonních proroků se někde mísily vlastní nápady, jak vysvítá ze Sk 21,4. Proto ta výzva, aby proroctví byla i jinými zkušována (1K 14,29). To mně zavazuje, abych poselství, které jsem dostal, zkoumal na podkladě písma a dal dále pouze to, o čem jsem přesvědčen, že je v souladu s písmem, tzn. se svědectvím celého písma.

3. Prorok se legitimuje tím, že se vyplní jeho slovo

K tomu nemám, co bych podotkl. Podpisuji toto slovo v plném znění. Tak je to biblické. Pak jsem však plně legitimován, protože proroctví posledních čtyřiceti let se vyplnila beze zbytku. Nevzpomínám si na jediné, které by se nevyplnilo nebo nepotvrdilo. A právě proto bych vlastně ani neměl mít dalších pochybností. To také v souvislosti se zmíněnými 12ti body nemám. Vždyť je uznal dokonce i jeden věřící obchodník a není jediný, kdo je uznal a dle nich jedná. Uznají je všichni Filadelfičtí. Jsem totiž skálopevně přesvědčen, že nebude vytržen nikdo, kdo je neuzná a neuvede v život.

Kdo ještě v této věci má nějaké pochybnosti, u toho určitě není něco v pořádku. Udělá dobře, když tu pochybnou věc uvede co nejrychleji do pořádku. Protože „cokoliv není z víry, hřích jest.“ Koneckonců chci i ještě jednou zdůraznit pravdu, že Filadelfia není nějaká lidská organizace, ale Duchem svatým vypůsobený organismus. Neprovozuje proto

  1. žádnou státní politiku
  2. žádnou církevní politiku
  3. žádnou sborovou politiku

nýbrž pracuje na vnitřním sjednocení těla Kristova na základě výkupného díla na Golgotě a na základě jmenovaných 12ti bodů. Když dle Za 14,20 bude v tisíciletém království i na koňských postrojích označení „svatost Hospodinu“, pak je z toho patrné, že v té době bude Pánu zasvěcené všecko. Tisícileté království nám však nespadne s nebe jako pečený holub, jak to řekl kterýsi muž Boží, ačkoliv si to tak mnozí představují, ale všecko bude v jádru tady předem a to ve Filadelfii a pak především v církvi Židů v Palestině připraveno. Proto také ona to je, která je povolána s Kristem vládnout v tisíciletém království.

4. A není těmi 12ti body příliš žádáno od člověka?

Pro tuto otázku mám potud pochopení, pokud jsem sám něco podobného prožil. Když jsem před více než 40ti lety stál před požadavkem celého oddání se Pánu, bojoval jsem celé týdny než jsem se k tomu odhodlal. Ale jakmile jsem se Pánu cele vydal, důsledkem byl křest Duchem svatým. Když už víra jako zrno hořčičné může přenášet hory, neměla by mít tu moc zlomit naši vůli? Odstranit všecku svévoli a dosadit na trůn Ježíše? Co pomohou všecky řeči o víře, nevede-li tato víra k plnému oddání se Pánu? Neexistuje jen mrtvá víra v ospravedlnění, ale i mrtvá víra v posvěcení a vytržení.

5. Copak je možné uzákonit nějaké podmínky pro vytržení, jak je to ve 12ti bodech? Vždyť to vede k zákonictví.

Takovou otázku můžeme postavit paralelně s otázkou, má-li spasení nějakou zákonitost. Kdo o tom pochybuje, ať si přečte: Mt 7,21-23; L 13,22-27; Ga 5,19-21; Zj 21,2-3: Zákon (Boží přikázání) a Evangelium patří nedílně k sobě. Zákon sám o sobě vede buď k farizejské samospravedlivosti nebo do zoufalství a evangelium samo k blouznění, jak je znát už z apoštolských listů a jak až do dneška ukazují zástupci tohoto směru, jimž je evangelium pláštíkem pro zlobu a hřích. Zákon byl Pánem Ježíšem naplněn a odstraněn, ale ne proto, abychom po něm šlapali. Zákon přestává platit pouze pro věřící v Kristu, protože u nich místo litery zákona nastoupil zákon Ducha života, který to s hříchem nebere méně přísně, ale ještě mnohem přísněji, takže pro věřící v Kristu už není potřebná hradba litery zákona. Pro Laodicejské, kteří nežijí pod kázní Ducha svatého, platí nyní jako kdysi litera zákona, jak jasně vysvítá z 1Tim 1,9 a Ga 5,19-21.

Stejně však jako spasení má své podmínky, závisí na zákoně a evangeliu, stejně tak vytržení má svou zákonitost, své podmínky. Nezávisí na pouhé mrtvé víře ve vytržení, ale na živé, která vede k celému oddání se Pánu, které pak působí Duchem zrozenou víru, coby niternou jistotu vytržení (jistota spasení, jistota vytržení). Zdůraznění i této pravdy pokládám proto za tak důležité, že stále ještě jsou lidé, kteří hlásají evangelium a jedině evangelium a přitom žijí v cizoložství a jiných hříších, odvolávajíce se na svobodu, do které je evangelium vysvobodilo. Jak pro mnohé nespravedlivé je zákon mrtvý dokazuje např.: Jeden z pisatelů se zastával toho obchodníka, který druhého člověka ošidil o 2 000 v mezích zákona s opodstatněním, že přesnost je také křesťanská. To je věru zákonictví v nejhorším slova smyslu. Také z toho vysvítá, že jsem se nevyjádřil dost přesně. Bude věc jasnější, když uvedu, že pevný roční příjem onoho obchodníka byl 120 000 a že napálený zákazník mu nabízel za podepsaný papír 200, což mu však nebylo dost a vymáčkl z něho 2 000. Možná ze strachu, že by nedosáhl svého standardu 120 000 ročně.

6. Je to správné, když se klade takový důraz na těch 12 bodů, tedy na lidské konání?

Důraz není na lidském konání, ale na plném vykoupení skrze Krista, které se musí projevit v praktickém životě. Oněch 12 bodů není nějaký zákon, ale zrcadlo, které má dítku Božímu ukázat, od čeho všeho ho chce Pán Ježíš vysvobodit, má-li být hotovo k vytržení.

Výkupné dílo na Golgotě není něco mimo nás, co by se jednou odehrálo a nemělo vztah k našemu životu. Naopak zasahuje svojí širokostí, hlubokostí a vysokostí do všech podrobností našeho praktického života až do našeho podvědomí, myšlení, do podrobností životního stylu a do všech životních oblastí. Vykoupení, abych tak řekl, sahá až do špiček našich prstů, neboť celý náš duch, duše i tělo má být mocí Ježíšova života proměněno, takže při vytržení se nám dostane téhož těla, jako měl Pán Ježíš při svém zmrtvýchvstání. Není lidských slov, jimiž by se dala vylíčit šíře a všeobecný význam všeobsáhlého díla vykoupení. Jedině Duch svatý je schopen nám to všecko zjevit. Proto Pavel vyprošuje pro sbory Ducha zjeveni. Má-li však Duch svatý při nás získat prostor pro své dílo, musíme být hotovi dát se ode všeho vykoupit, oprostit. Většina věřících však k tomu není hotová a proto jejich životy zůstávají nevykoupené. Neboť Duch svatý nikoho nenutí. K vykoupení a oproštění patří často otevřené vyznání, pudí-li nás k tomu Duch svatý. Pak je nutná poslušnost.

7. Apoštol Pavel neuvádí pro vytržení žádných 12 bodů.

To opravdu neuvádí. Proč? Protože k tomu neměl vnitřní puzení. Také nemohl dostat podobný úkol, protože vymezení a vyměření chrámu Božího dle Zj 11 bylo zamýšleno teprve pro poslední dobu. Po vytýčení oněch dvanácti znaků jsem obdržel proroctví, že těmito body je vymezen Boží chrám a to zejména svatyně svatých. Že apoštolem Pavlem nekončí Boží zjevení, jsem snad dost jasně doložil již shora a vysvítá to jasně z 1K 14,30. Pavel nebyl nikterak toho mínění, že by zjeveni mohl obdržet on jediný a mimo něho nikdo jiný.

Církev Páně může být dokončena jedině těmi mocmi a dary, které působily při jejím zakládání. Musí rozhodně vyjít ze své strnulosti. Zjevení nejsou ničím mimořádným, ale zcela normálním zjevem života církve. Neobvyklá a divná je naopak strnulost.

8. Není to troufalost, když se tvrdí, že kdo neuzná a nesplní oněch 12 bodů, nebude mít účast na vytržení?

Jistě by tomu tak bylo, kdybych neměl vnitřního Božího pověření, stvrzeného pak ještě trojnásobným znamením, které mělo sloužit mému osobnímu zajištění, abych se nedal zviklat. Filadelfským potvrdí pravdivost těchto bodů bezprostředně jejich svědomí J 7,16-17.

9. Kdy dojde k vytržení?

Vytržení dle mého současného jasna o příslušných místech nastane, jak jsem již naznačil, krátce po vypuknutí velikého soužení před ranami Božími, což vysvítá ze Zj 12. Předcházející kapitola líčí zamordování obou svědků, církev ovdoví, na krátko bude těžce pronásledována, aby pokud možno co nejvíce bylo zatčeno a popraveno (L 18,1-6). Než však dojde k vyhlazení církve, bude vytržena. Bude to její poslední zkouška a soužení, z něhož bude vytržena. Že k vytržení dojde před velikým soužením, vysvítá z následujících úvah:

a) Otec provádí svůj spasitelný plán v určitých časových úsecích, eonech.

b) Také Syn uskutečňuje své výkupné dílo v sedmifázovém příchodu na svět.

Toto sedmeré přijití Ježíšovo mi bylo zjeveno teprve nedávno a nikdy před tím jsem to tak neviděl. Proto je vypočítávám:

Příchod Ježíšův:

  1. v poníženosti jako prorok a kněz,
  2. jako Vítěze nad smrtí po zmrtvýchvstání,
  3. o Letnicích jako zakladatele Církve,
  4. v soudu nad Izraelským národem při zničení Jeruzaléma,
  5. jako Ženicha pro Církev,
  6. ke zřízení tisíciletého království,
  7. jako Soudce nad světem na konci tisíciletého království.

Kdyby příchod Ženicha a Krále byl totožný, jak mnozí předpokládají, bylo by to jen šestinásobné přijití, ale Pán Bůh své dílo koná ve znamení čísla 7.

c) Duch svatý provádí své dílo posvěcení a vnitřní přípravy církve také v 7 časových periodách, jak vysvítá ze sedmi dopisů, které jsou prorockým pohledem na dějiny církve. Kdyby k vytržení mělo dojít až po antikristovském soužení, musela by Filadelfie být poslední. Ale poslední je Laodicea, protože ta zde zůstane i po vytržení Filadelfie až do konce. Sedmičku nemůžeme jen tak obejít, vždyť i Boží soudy jsou nám popsány v sedminásobném stupňování. Uvádím tyto věci jen proto, že se mi namítalo, že vytržení před velikým soužením není biblicky zdůvodnitelné, zatímco já jsem přesvědčen o opaku. Kdyby byla celá církev hotova, byla by otázka, zda k vytržení dojde před či po antikristovské době, podřadná. Protože však tak mnozí ještě nejsou hotovi, je tato otázka velmi důležitá.

10. Mohou mít účast na vytržení i ti, kdo v ně nevěří?

Mnozí se domnívají, že pro chybné teologické přesvědčení nemůže být nikdo vyloučen z vytržení. Ale zde se nejedná jen o chybu v teologii, zde se jedná o hlubší škodu na duši. Jako nemůže být nikdo ospravedlněn bez víry ve výkupné dílo Kristovo na Golgotě, tak nemůže být nikdo vytržen, kdo ve vytržení nevěří. Vždyť bez víry je nemožné líbit se Bohu! Kdo nemůže věřit, u toho není něco v pořádku. Tomu musíme poradit: „Hlavu si už tolik nelámej! Raději zlom svoji vůli To je víc!"

Stejně jako starozákonní věřící Enoch a Eliáš vírou došli k vytržení, podobně i Filadelfie bude vytržena skrze víru. Nesmí to však být jen nějaká mrtvá víra, která prostě uznává to, co druzí říkají, ale musí to být Duchem svatým vypůsobené pevné přesvědčení, které je dáno pouze těm, kdo uznají Boží podmínky, tzn. uskuteční celé oddání se uznáním 12ti bodů a jejich uvedením v čin.

11. Nemá očekávání vytržení věřících před antikristovským soužením, tzn. před tzv. velikým soužením, svůj původ ve strachu z utrpení?

Určitě ne u Filadelfických. Vždyť ti jsou zásadně hotovi trpět a někteří i z jejich řad budou ozdobeni mučednickými korunami.

Všichni budou až k vytržení procházet mnohým soužením. Ani Filadelfští nebudou ušetřeni utrpení pro Krista. Naopak pro svoji věrnost Pánu a celou oddanost jemu budou ještě mnohem více pronásledováni než Laodicejští. Strach z utrpení je tedy charakteristický pro Laodicejské, nikoli pro Filadelfské. Vždyť vlažní křesťané, kteří se přizpůsobují světu, nikdy tolik netrpí, jako rozhodní křesťané. Protože Filadelfští už dávno vydali všecku sebelásku dobrovolně na smrt, není potřebí, aby ještě procházeli oním posledním velikým soužením. Platí jim zaslíbení: „Protože sami sebe soudíte, nebudete souzeni." Však proto ani není Filadelfia vyzývána k pokání jako Laodicea, protože stojí v denně se prohlubujícím pokání. Proto jí nehrozí žádné soužení Antikristem jako hrozí Laodicei. Jí platí zaslíbení: „Kdo se dotýká vás, dotýká se zřítelnice oka mého" (Za 2,12).

12. Není zdůrazňování desátků zákonické?

Určitě. Zákon však je pro nespravedlivé, v tomto případě pro lakomce, kteří dle jasných výpovědí Nového zákona vůbec do království Božího nevejdou, natož aby měli účast na vytržení (1K 6,9-10). Kde v NZ čteme, že by křesťan měl být lakomější než starozákonní věřící? Je snad náš národ chudší než byli Židé po návratu z babylonského zajetí? Je-li však dnes nesprávné žádat o desátky, bývalo by to tenkrát mnohem nesprávnější. Tím však nařkneme Boha, že je nespravedlivý, že žádá něco nesprávného. Kde je naše tolik vyvyšovaná víra v evangelium! Když nejsme ani schopni věřit Bohu, že nás pronese, když mu dáme to, co po nás žádá. Pán Bůh nás vybízí, abychom udělali pokus: Zkuste mne nyní v tom nezotvírám-li vám průduchů nebeských a nevyliji na vás požehnání, tak že neodoláte" (Mal 3,10). Ježíš toto starozákonní svědectví plně potvrzuje, když praví: Dejte a bude vám dáno, míru dobrou, natlačenou a natřesenou a osutou dají v lůno vaše touž zajisté měrou, kterou měříte, bude vám zase odměřeno" (L 6,38). Desátek je tedy zákonem jenom pro lakomce a to potřebuje jako každý jiný člověk, žijící v nepravosti. Pro vykoupené dítě Boží je desátek naproti tomu ryzí evangelium. Vyznává se starozákonními zbožnými: „Neviděl jsem nikdy spravedlivého opuštěného, ani děti jeho, žebrat chleba." To vyznával ten kdo dával desátky. O nějakém strádání nebylo u něho řeči, stejně jako u novozákonních věřících, kteří to ve víře s Bohem zkusili.

To tedy je pravda o desátcích, jak mi byla zjevena, a jak jsem k tomu Pánem sám vychován.

13. Nemohu souhlasit se spiskem, protože křesťanství a obchod v něm jdou ruku v ruce

To říká vedoucí sboru, a tím jen dokazuje, jak nutné je pro nás Písmo. Vždyť Jan Křtitel spojoval evangelium nejen s dělnickým kšeftařením, ale dokonce s válečným řemeslem! Říká žoldnéřům: „Dosti mějte na svých žoldech, nikoho neutlačujte." A celníkům radí: „Nepožadujte víc, než je stanoveno!" To by byl také mohl někdo namítnout: co má společného římské celnictví s královstvím Božím? Clo je něco vezdejšího, království Boží patří na onen svět. To přece nelze spojovat, nebo dokonce s žoldáctvím! Ale Jan Křtitel tak činí a to dokonce na Boží pokyn. Ba jde tak daleko, že se zabývá otázkou mzdy za práci, a to úplně jinak, než by se čekalo od proroka. Ámos kára bohaté, že za pár střevíců prodávají chudáky do otroctví a že vedou rozmařilý život (Am 2,6; Am 6,4-6). Jakub kárá zaměstnavatele pro zadržovanou mzdu. Ale Jan Křtitel kárá zaměstnance a říká jim: „Dosti mějte na svých žoldech." Bývali by mu mohli namítnout: „Nemíchej se do našich mzdových otázek. To se tě netýká. Království Boží se nemá míchat se mzdovými problémy a ještě nakonec takovým způsobem, že by jednoho nabádal, aby se nebral o zaslouženou slušnou mzdu a tak ještě pomáháš bohatým. Takové Boží království odmítáme. Jistě tak někteří tehdy smýšleli a mluvili. Že však takto může mluvit vedoucí bratr ve sboru, který snad čte a zná svoji Bibli, to je víc než divné. Bible přece neučí jen o Božím království na onom světě, ale opravdu spojuje Boží panování s praktickým všedním životem. Kárá nejen lakotu zaměstnavatelů, kteří nechají své zaměstnance strádat, ale i mamonářství zaměstnanců, kterým žádná mzda není dost velká, kteří chtějí stále víc, i když si to nezaslouží. Takové mamonářství zaměstnanců je stejně zavrženíhodné jako lakota zaměstnavatelů. Obojí stojí pod Božím soudem. Jedněm platí „Běda!", druhým je řečeno „Dosti mějte!" Máme-li oděv a pokrm, mějme na tom dosti."

I to je Boží slovo a přitom tak mnohé bláznivé panny ho pošlapávají. Ale opatrné panny berou celé Písmo za pravidlo svého života, nejen to, co se jim právě hodí. A tak dělají právě to, co kárá tento vedoucí bratr jednoho sboru. Tím, že dovolí Pánu, aby ovládl všecky oblasti jejich života, spojují křesťanství se svým pozemským životem. A tak není jejich život bojem o lepší úroveň, ale nepřetržitou bohoslužbou, která vyústí v ono slavné nebeské „Haleluja", až spatří Toho, který je vykoupil svou drahou krví a Jemuž z vděčnosti za toto vykoupení sloužili i ve svém pozemském zaměstnání. Jestliže však oddělujeme pozemské povolání od nebeského, pak v nebi uslyšíme: „Maji odplatu svou." Neboť žili pro sebe, nebo v nejlepším případě „sloužili na oko", usilujíce se líbit lidem. Ale Filadelfičtí i ve svém pozemském zaměstnání slouží Pánu Ježíši, Ženichu své duše.

14. Existuje někde opravdu křesťanský obchod?

Že i vedoucí osobnosti v církvi mohou o této věci pochybovat navzdory mému důkladnému výkladu o této věci, to jen dokazuje, jak je nutné o tom hovořit a to se vší důrazností. Osviťme si tedy tuto otázku ještě dalšími biblickými citáty. Kol 3,17 praví ap. Pavel: „Všecko cokoli činíte v slovu nebo skutku, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu Otci skrze něj" a 1K 10,31: „Buď že jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte jako Pánu čiňte, ne jako lidem, vědouce, že ode Pána vzíti máte odplatu. Neboť Pánu Kristu sloužíte." Tím říká ap. Pavel, že nejen práce jaksi povšechně, ale i ta nejmenší jednotlivá otrocká službička má být bohoslužbou, tedy posvěcená Bohu. Ať už tedy sedlák pracuje na poli, pacholek kydá hnůj a děvečka zametá nebo vaří, matka pere pleny, obchodník prodává zboží, dělník stojí u svého stroje, úředník sedí ve své kanceláři, řemeslník jde za svým řemeslem, všecko se má konat v pohledu na Pána, abychom vším tím sloužili jemu a lidem. Jednáme-li v tomto duchu, nehledajíc vlastního prospěchu, pak je každá tato práce lepší bohoslužbou, než když se zvěstuje slovo Boží ze samolibosti a pro vlastní slávu. Život člověka od kolébky po hrob s každičkou prací, kterou koná, ať se jmenuje jakkoliv, má být jednou jedinou bohoslužbou, tedy, služba, služba, služba, ne nějaké sobecké vykořisťování. To jsou základní biblické pravdy.

15. Těch 12 bodů není vlastně žádné vidění, ale myšlenky, které jsou evangelistovi blízké

K tomu bych rád podotkl: neexistuje jen vidění do budoucnosti, ale i Boží vidění do praktického života. Jen si přečtěme Jr 7,1-11; Ez 8,5-13; Am 5,21-23; Am 6,1-16; Am 8,4-6; 1K 14,24-25; L 3,10-14. Oněch 12 bodů může být pro leckterého evangelistu nasnadě a skutečně obsahují mnohou zkušenost. Nevznikly však v mé hlavě, ale byly mi jasně ukázány v době, kdy jsem je částečně už zase pozapomněl. Proto jsem také dostal jasné Boží poslání, abych je sepsal a to v době, kdy jsem na to neměl nejmenší náladu. Měl jsem tehdy na starosti čtyři sbory, které mi skýtaly hojnost práce. Ani ve snu by mi bylo nenapadlo spisovat něco o Filadelfii, kdybych k tomu nebyl býval dostal jasný Boží pokyn. Všichni, kdo mne znají, dobře vědí, že raději mlčím než mluvím. Kdosi mne nazval „velikým mlčícím". Opravdu jsem ve svém životě víc hřešil tím, že jsem mlčel, než že bych mluvil.

Nechtějme s těmito pravdami, obsaženými v našem spisku, dělat nějakou propagandu, pouze svědčme, a to tam, kde nás Pán Bůh pověří a kde najdeme otevřené dveře. Filadelfii platí zaslíbení „otevřených dveří". Tam, kde najdeme upřímné duše, služme jim tou mírou poznání, kterou máme a důvěřujme Pánu, že On učiní své Slovo živým, aniž bychom jakkoliv pomáhali. Kde však narazíme na svévolný odpor, nebudeme se přít. Ponecháme každému jeho mínění a budeme si vědomi toho, že i bláznivé panny existují a ty nepřesvědčíme my sami, ty musí přesvědčit sám Pán. Mějme neomezenou důvěru k našemu Pánu, jak i mně byla darována v uplynulém roce. Ta však roste jen v té míře, do jaké Ho posloucháme, dáme se zlomit a potřít. Další body nejsou připojeny z vlastního popudu, ale na Boží pověření. Několikrát mi Pán zdůraznil: „Uložíš lidu meze všudy vůkol", „Obmez horu" (Ex 19,12-13; Ex 19,23). Zároveň mi bylo zjeveno, že tato slova mají prorocký význam pro Filadelfii, protože ona je místem Božího zjevení. Kdo může pochopit pochop. Píši jen to, co mi bylo zjeveno, neboť sám bych nikdy na podobné myšlenky nepřipadl. Srovnej Ex 19,13 a Zj 11,5.

 

 

Komentáře (0)

Žádné komentáře. Buďte první :-)

Napsat komentář

  • na jiné komentáře odkazujte zápisem např. [2]
  • HTML značky nejsou povoleny
tučně označené položky musíte vyplnit

 

na začátek příspěvku  na první komentář

2012 – 2024   Tomáš Režňák - programátor, webdesignér, taťka a křesťan ve vývinu :-)