Naslouchání dětem
Chci se s Vámi podělit o jednu zkušenost z tohoto týdne. A i když se nejedná o nic převratného, připomnělo mi to obecný princip, nad kterým jsem už několikrát přemýšlel. Ve stručnosti bych to vyjádřil touto myšlenkou – naše děti jsou součástí Božího plánu, proto počítejme s tím, že si je Bůh bude, i ve vztahu k nám, používat.
Úplně poprvé jsem si to uvědomil už před několika lety a vzpomínku na to mám pořád čerstvou. Jel jsem s rodinou autem po dálnici. Cesta trvala asi hodinu a zhruba v půlce, když bylo už několik minut ticho, najednou nejstarší syn Tom (tehdy mu mohlo být asi 10 let) pronesl větu: „Nikdy se neobviňuj za to, co jsi mohl v minulosti udělat jinak.“
Nechápal jsem, co se děje, ale v tu chvíli jsem věděl, že skrze něho ke mně promluvil Bůh. Jednak neměl vůbec důvod nic takového říct, ani jsme se o ničem, co by s tímto souviselo, nebavili. S ohledem na jeho tehdejší věk ta věta jakoby nepatřila k němu. Už nevím, jestli jsem přemýšlel nad něčím v minulosti a pátral, jestli jsem mohl něco udělat jinak (což se mi čas od času stává). Ale na tu větu jsem si vzpomněl několikrát, právě v době, kdy přišly nějaké pochybnosti o zásadních životních krocích.
Přesuňme se v čase o 7 let dál. Naše druhá nejstarší dcerka, Sára, miluje zvířata. Chtěla by mít asi od každého druhu jedno doma, ale zatím jsme se úspěšně bránili a tak s námi bydlí pod jednou střechou „jen“ křeček Lilinka, morče Julinka a zakrslý králík Romy.
Křeček byl od začátku v plastové kleci a nebyl s tím žádný problém. Asi před 14 dny přišla Sárinka s tím, že křeček potřebuje novou klec. Nechápal jsem to – proč, když tato jí vyhovuje? Že jí babička nabízela nějakou starou vyřazenou po andulce, a ta že by pro ni byla lepší a že ji mám přivézt. Sárinka se připomněla několikrát. Já jsem jí to několikrát rozmluvil, takže výměna klece se nekonala.
Tento víkend jsme odjeli na dva dny z domu a po návratu proběhla tradiční kontrola zvířátek. V plastové kleci nahoře díra asi 3 cm v průměru a křeček nikde. Netušili jsme, jestli neutekl někam mimo dům a tak jsme se za něj modlili. Díky Bohu, večer zmizely ze země dva nastražené piškoty a tyčinka se zrním. Druhý den se křeček našel – udělal si skrýš v obývací stěně za šuplíkem.
Jsem rád, že máme zase jednoho zvířecího člena rodiny zpět a výměna klece, které jsem se tak bránil, stejně proběhne. Jen se dalo celé nepříjemné situaci zabránit tím, že bych víc naslouchal tomu, co mi Sárinka chtěla říct. V tuto chvíli skutečně nešlo o nic důležitého…
Vím ale, že jsem se podobného chování dopustil několikrát a že to byly právě malé drobnosti, ve kterých bych si ušetřil zklamání, problémy, nedorozumění, kdybych víc poslouchal, co mi děti chtějí říct.
V této souvislosti mě napadá opačný extrém, který, bohužel, také někteří rodiče volí. Totiž, že dětem se musí vyhovět ve všem, co chtějí. Je jasné, že tento postoj vede k sobectví a budování dojmu, že dítě je středem všeho dění. Potom je otázka, jak vlastně tyto dvě roviny rozeznat. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že Boží řeč skrze děti ke mně přichází skutečně zřídka, kdybych to měl nějak upřesnit, tak určitě v řádu malých jednotek za rok. Oproti tomu běžná dětská přání jsou na denním pořádku :-).
Shrnutí toho všeho? Víme, že je psáno: „Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu.“ (Ko 3,20)
...ale já Vám pravím: „Rodiče, poslouchejte svoje děti. Když se to dobře naučíte, můžete z toho vzít mnohý užitek.“
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář