O dávání
O dávání by se dala napsat spousta článků, možná knih. I v Písmu máme několik veršů, které tuto potřebu projevu lidskosti a lidské sounáležitosti zdůrazňují a oceňují. Tato úvaha je jen malým střípkem, který, jak věřím, zapadne do naší velké mozaiky, kterou všichni skládáme svými životy.
Domácí skupinky jsou pro mě inspirativním prostředím. Jednak mohu zkoumat více do hloubky svoje názory a motivace, ale i pohledy ostatních lidí, což je opravdu obohacující. Na skupince je totiž prostor se věnovat tématům více do detailu a probírat i osobní záležitosti, což v rámci nedělního shromáždění příliš nejde. Pokud nejsi zapojen do nějaké domácí skupinky, chci Tě motivovat, aby jsi to alespoň zkusil. Možná to bude nové oživení pro Tvůj duchovní život.
Jedním z podstatných pravidel skupinky je také to, že informace na skupince získané se nepředávají dál, zejména pokud jsou osobního charakteru. Věřím, že toto pravidlo dnes neporuším, když zmíním konkrétní situaci, o které jsme se v rámci jedné skupinky bavili (a která mě inspirovala k této úvaze).
Nevěřící rodina s více dětmi přišla vinou nemoci o maminku. Když jsme se tuto informaci dozvěděli, napadaly nás myšlenky, jak jim můžeme pomoci. Moje žena měla na srdci, že by chtěla následující měsíc školou povinným dětem zaplatit obědy ve školní jídelně. Já jsem si pro sebe říkal, že je to dobrý nápad a že by pro nás bylo možné pokračovat v této podpoře i delší dobu.
Žena tento nápad zmínila i v rámci následující skupinky. Osobně rodinu neznáme, ale protože žijeme na poměrně malém městě, vždy se najde někdo, kdo někoho z dotyčných zná :-). A tak po nějakém čase jeden bratr uvedl informaci, že rodina nebude (zřejmě) až tak „potřebná“, protože si v poslední době pořídila zánovní auto. Navíc bylo zmíněno, že otec rodiny kouří, takže není záruka, že by případnou finanční pomoc dostaly děti. Byla také zmíněna myšlenka, že s finanční podporou z církve by rodina měla být církvi vykazatelná (osobně jsem to pochopil tak, že církev by měla fungovat jako jakýsi finanční poradce a kontrolor).
Přiznám se, že mě podobné uvažování velmi zamrzelo hned na skupince. Musel jsem o tom hodně přemýšlet, protože někde uvnitř jsem přesvědčen, že církev by přeci jen měla fungovat na poněkud jiných principech. Snad mi dává za pravdu i výsledek naší tehdejší snahy. Zkusíte si tipnout, jaké bylo ovoce celé naší debaty? Výsledkem bylo, že moje žena si pomoc rozmyslela, celkově zájem o rodinu časem vyprchal a – pokud vím – rodině se žádné pomoci nedostalo.
Co nám říká o dávání Písmo? Vlastně chci začít netradičně opačným pohledem – co nám Písmo neříká. Nikde v Písmu jsem nenašel pokyn, který by nám radil: „Než někomu něco dáš, prozkoumej jeho majetkové poměry a motivaci toho, proč to po Tobě chce. Zeptej se ho, co s Tvým darem udělá a – v ideálním případě – kdy Ti tuto pomoc vrátí nějakou odpovídající protislužbou.“
Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Mt 5,42 Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.L 6,30
„Tomu, kdo tě prosí, dej...“ Dovedu si představit, že náboženský duch nám hned podstrčí podobnou myšlenku: „Vždyť ten člověk tě o nic neprosil, takže se tím veršem řídit nemusíš. To neplatí pro tuto situaci, jsi z obliga.“
Ano, tento člověk skutečně nepřišel do našeho sboru požádat o pomoc. Ale nemá nám stačit už to, že Duch svatý ukázal, že se máme danou situací zabývat? A neukázal to jednomu člověku, ale hned několika lidem ve sboru současně. Navíc máme v Bibli krásnou ilustraci podobného přístupu v podobenství o milosrdném Samařanu:
Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.“ L 10,30-34Těžko si v této situaci dokážeme představit, že by polomrtvý člověk prosil o pomoc kolemjdoucí. Dva z procházejících jej viděli a vyhnuli se mu obloukem. Až Samařan, pohnut soucitem, neváhal a začal jednat. Ne na přání a volání potřebného o pomoc, ale sám, ze své vlastní iniciativy.
Vidím tu analogii i s naším, skupinkovým, případem. Věřím, že v prvním okamžiku jsme byli všichni zasaženi soucitem, když rodina s tolika dětmi přišla o mámu. Ale tvrdost našeho srdce a další zapojování našeho rozumu na úkor naslouchání svědomí a zkoumání Písma nám zabránilo udělat správné rozhodnutí a dotáhnout věc do konce.
Mám naději, že vše ještě není ztraceno. Bůh dává často další šance a příležitosti, jak napravit naše chyby. Na druhou stranu, není to první případ, kdy po „důkladném lidském zvážení“ zůstaly podobné iniciativy jen ve fázi úvah. Ale já se ptám - můžeme za to očekávat odměnu v nebi?
A tak nás dnes chci motivovat k tomu, abychom nebyli slepí k lidským osudům okolo nás. A abychom měli smělou odvahu a důslednost v prosazování pomoci v situacích, které vnímáme jako důležité. Odsoudí nás někdo za to, že děláme dobré věci?Milované Boží děti, poslouchejte Božího Ducha!
Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? 1P 3,13
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář