Svědectví: Bůh JE
Tento článek jsem sepsal jako svoje osobní svědectví o tom, že Bůh skutečně existuje. Byl bych rád, kdybyste všichni, kteří pochybujete nebo tápete ve svém životě a nejste si jisti, zda Bůh je, si z mé zkušenosti odnesli alespoň tuto jedinou pravdu. Nic víc Vám totiž čtení dalších řádků nepřinese. Možná, že to ještě nevíte, možná, že se to snažíte popřít, ale kvůli Vám pravda nepřestane být pravdou. Jestli se Vám to zdá málo, tak věřte, že tato pravda a její poznání je to nejlepší, co mě v životě potkalo. A že jsem toho za svých 37 let neprožil zase tak úplně málo.
Ten, kdo mě zná, ví, že jsem celý život nevěřil v Boha. Tedy nevěřil není úplně přesně to správné slovo – fáze nevěřil se střídaly s fázemi pochybování – co když něco mezi nebem a Zemí opravdu je? Myslím, že takovou otázku si položil ve svém životě snad každý člověk. Jak jsem se dozvěděl na jedné z přednášek, člověk, který nemá jasno v tom, jestli Bůh je, se nazývá agnostikem (pro ty, kteří neví, jak se mají správně pojmenovat jako já do nedávné doby :-).
Moji rodiče mě vychovávali s láskou a péčí a měl jsem od nich vše, co jsem potřeboval, včetně tak potřebné rodičovské lásky. A za to jsem jim vděčný a moc jim za to děkuji (mimochodem, jsou skvělí a já je mám čím dál raději). Ohledně víry jsem však od nich nedostal nikdy žádný signál – ať pozitivní či negativní. Zkrátka víra či náboženství se u nás (co si pamatuji) neřešily - dnes by se tomu možná řeklo tabu. Určitě k tomu nepřispěly i tehdejší společenské poměry. V době „rozvinutého socialismu“ byla víra v Boha nahrazena jinými, především materiálními, hodnotami. Což se dnes opět vrací do módy a dost možná je situace už i horší než před revolucí v roce 1989 – ale to pouze odhaduji, nemám k dispozici relevantní statistiky.
Bez víry jsem si spokojeně žil, oženil jsem se a mám skvělou rodinu a to štěstí, že můžeme spolu s manželkou vychovávat naše 2 (aktualizováno: 3) zdravé děti. Moje manželka přišla k Bohu již dříve a já jsem měl tu možnost skrze ni poznat další věřící. Měl jsem i tu skvělou příležitost trávit s nimi dovolenou a poznávat, co je pro ně v životě důležité. Musím říct, že v jejich blízkosti jsem se vždycky cítil dobře – líbilo se mi, jak se k sobě hezky chovají (ale i ke mně, v podstatě cizímu člověku). No a pak se mi líbilo, že mají určitý řád ve svém životě a žijí pro to, čemu věří, a to, jak vychovávají děti a těch věcí bych našel více… Ale i přes to mě to nikdy neoslovovalo do té míry, že bych uvěřil, že by nějaký Bůh měl existovat a proč zrovna já, tak technicky založený (jsem povoláním programátor) a pyšný (byl jsem hrdý na to, že jsem nezávislý a nikdo a nic na mě nemůže) člověk, měl věřit v něco, co není vidět.
Jak jsem se tedy dostal k víře v Boha? První okamžik, který stojí v této souvislosti za zmínku, je z počátku roku 2011. V té době jsem začal cítit určitou vnitřní nespokojenost v životě - takový zvláštní pocit, že mi v životě něco chybí, ale nebylo to nic konkrétního. Tak jsem přemýšlel, jestli se i s rodinou někam nepřestěhovat, jestli nezměnit zaměstnání a nevím co udělat, abych našel kýžený klid. Jednoho večera jsem se obrátil (jako nevěřící) i na Boha s prosbou: „Bože, tak jestli existuješ, tak se mi dej poznat“. A pak jsem někde doma našel i leták s modlitbou k Ježíši, kterou jsem odříkal. Upřímně řečeno jsem ani nečekal, že by se něco mělo stát a v tu chvíli se taky nic zvláštního nestalo. Samozřejmě jsem na vše zapomněl a život šel nějak dál…
Další okamžik pak přišel v říjnu 2011, kdy jsem si přes internet objednal knihu Nová země (myslím si ale, že si Bůh mohl použít jakoukoliv knihu k tomu, aby ke mně začal mluvit). Dodnes netuším proč, snad náhodou. Byla uvedena v seznamu literatury pod nějakým kurzem, ke kterému jsem se dostal náhodným brouzdáním po internetu. Asi mi chyběla v knihovně, ale protože žádnou nemám a knihy v podstatě nečtu, tak je to zvláštní.
Hned první den, kdy jsem se rozhodl ji začít číst, jsem pocítil zvláštní pocit štěstí – bylo to v okamžiku, kdy jsem se snažil na nic nemyslet. Ten pocit byl krátký a intenzivní, ale tak mě naplnil, že jsem jej chtěl zažívat opakovaně. Navíc po tomto krátkém prožitku jsem si začal uvědomovat ty pravdy, které kniha popisuje. Ale uvědomovat jinak než do té doby – opravdově, skutečně a s pocitem štěstí „na pozadí“.
Netušil jsem, oč se jedná, ale vědom si nového pocitu ve svém životě jsme s rodinou jako téměř každý víkend odjeli na chalupu. A trochu ve skrytu duše jsem doufal a byl zvědavý, jestli se ony pocity objeví i „tam“. Ačkoliv na chalupu jezdíme už 3 roky, na konci onoho víkendu jsem své ženě řekl doslova: „Toto byl můj nejúžasnější víkend na chalupě.“
Zpětně vím, že jsem ten prodloužený víkend (v říjnu 2011, kdy byl v pátek svátek a nemusel jsem do práce) prožil v přítomnosti Boha. Bůh byl ve mně a já v něm – jedinečné spojení, kdy jsem ve všem, co jsem dělal, cítil Boží vůli a lásku. Asi nejsilnějšími pocity byla láska, pravda a hlavně krásné ujištění, že to co dělám právě teď je přesně to, co dělat mám. Že se nemusím snažit dělat něco jiného, ale že mě Bůh miluje právě takového, jaký jsem.
Nechci zacházet úplně do detailů, protože to není smyslem článku a rád bych si ponechal i svoje tajemství. Ale uvedu pár příkladů, které mi ukázaly, jak Bůh může změnit chování člověka a v čem já sám vidím, že jsem nejednal jako dřív.
Občas zajdeme na chalupě do místní hospůdky. Do této doby jsem měl problém se bavit bez alkoholu a když jsem si dal nějaké to pivo, tak jsem někdy zase nevěděl, kdy odejít domů. O tomto víkendu jsem se skvěle pobavil s lidmi, které tam mám rád. Moje útrata byla 2 čaje a v 9 hodin jsem si odešel číst - abych mohl být s Bohem.
V pátek ráno jsme byli na výlovu místního rybníka. Se sousedem, který toho nikdy moc nenamluví, jsme si popovídali o tom, jak slaví Vánoce, co má rád a jak se jim tam žije. Dostali jsme živého kapra, kterého jsme přes noc nechali ve vaničce s vodou. Ačkoliv jsem nikdy rybu nezabil a příčí se mi zabíjet živé tvory, v sobotu dopoledne jsem kapra vytáhl z vody, rozloučil se s ním, zabil a zpracoval. Byla to moje první zabitá ryba v životě, ale já z toho měl opravdovou radost – že mi Bůh ukázal, jak je to vše přirozené. Moje děti se na mě dívaly a vše chápaly – žádné prosby, výčitky, lítost - protože vše bylo tak, jak to mělo být.
V sobotu ráno, i když jsem měl naplánováno nachystat rybu na oběd (večer před tím jsem ještě netušil, kdo mi ji zabije – asi bych zavolal souseda, který nám ji zabíjel minule), tak mi ráno manželčina maminka (prostě tchýně), která tam s námi byla, navrhla, že by chtěla jít na houby a „jestli nezajdem“. Protože rád sbírám houby, změnil jsem plán a vyrazili jsme. Ačkoliv jsem málomluvná povaha (kdo mě zná, tak asi ví) a s tchýní nejsme zvyklí vést dlouhé rozhovory, cestou z hub jsme si skvěle popovídali – o našem mládí, dětství a věcech, co nás spojují. Rozdíl byl v mém pohledu na svět – ve všech lidech jsem viděl to, co nás spojuje a ne to, co nás rozděluje.
Tak bych mohl pokračovat dál, ale další detaily nejsou důležité. Vše, co tady popisuji totiž není zajímavé tím, jak se události staly, ale tím, jak já jsem je vnímal. V každém okamžiku jsem viděl pravdu a lásku – dovedl jsem s naprostou jistotou rozhodnout jakýkoliv spor dětí. Děti mě poslouchaly na slovo a myslím, že to musely vycítit také. Sárinka (3 a 1/2 roku) mi dala – ačkoliv to běžně nedělá – čtyři krásné pusinky za sebou a usmála se na mě – vše bez jediného slova. To jsou okamžiky, které nelze slovy popsat - nebo lze, ale nevypovídají o síle onoho okamžiku.
Za všechny zážitky uvedu ještě poslední událost, která mi utkvěla v paměti a kdy bylo moje jednání vidět i „na venek“ – tak, že jsem to nevnímal jen já sám.
V noci na sobotu Sárinka kašlala a probudila se v 5 hodin ráno s velkým pláčem, protože nemohla dýchat a nevěděla, co má dělat. Delší dobu byla k neutišení a tak jsem po chvíli vstal a v klidu jsem jí řekl: „Sárinko, přestaň plakat, pláčem se to nespraví.“ Malá okamžitě ztichla a začala mě na slovo poslouchat – udělal jsem jí čaj, prokapal nos a do 6 hodin, kdy potom usnula klidným spánkem, jsme si spolu povídali.
Druhý den dopoledne, tuším u oběda to bylo, říká tchýně: „To bylo tak krásný, jak malá v noci plakala a Tom jí řekl, ať nepláče a ona hned přestala.“ A já si jen v duchu s klidem a úsměvem řekl – „to je přece normální“.
Dodnes mi běhá husí kůže po těle, když si na ty okamžiky vzpomenu a doufám, že je nikdy nevymažu ze své mysli. Stejně tak vědomí, že Bůh je a že já chci být s Bohem každý den, který prožívám, protože den, kdy jej nevnímám je pro mě jen dalším šedivým v řadě.
To byl víkend, který změnil můj život. Při cestě autem domů jsem prostě věděl, že Bůh JE a že věřím v Boha.
Pamatuju si, že když jsem byl potom doma, tak jsem si říkal, že když věřím v Boha, měl bych si o Něm něco přečíst. A tak jsem automaticky sáhnul po Bibli a začal jsem si číst Janovo evangelium. A ke mně ta kniha „mluvila“ dosud neznámým způsobem - věděl jsem, že popisuje pravdu a na spoustu věcí tam napsaných jsem mohl jen s úžasem přitakávat.
Do doby, než jsem z vlastní zkušenosti poznal, že život může mít i jiný rozměr, bych mohl přečíst Bibli a stejně by mi nic neříkala. Byly by to pro mě jen prázdné věty s nějakým příběhem. Nyní se do Bible začítám a snažím se jí věnovat a ony věty najednou dávají smysl. I když někdy člověk nemusí na první pohled chápat, co je smyslem každé věty, vnímám Bibli jako pravdivé svědectví o tom, co se lidem muselo stát před tolika lety a co je motivovalo k sepsání toho, co sepsali.
Stejně jako já, ačkoliv jsem nikdy žádný článek nenapsal, mám motivaci se podělit o svoje svědectví. Možná tyto řádky zůstanou jen povzbuzením pro mne, možná někoho z Vás alespoň přesvědčí k tomu začít o některých věcech uvažovat a přemýšlet - a za to budu upřímně rád.
Na závěr bych chtěl uvést citát, který je z výše zmíněné knihy, a který jsem si oblíbil, protože mi pomáhá si uvědomit, na čem v životě záleží:
„Pravda nepotřebuje dokazovat, pravda je.“
Bůh Vám žehnej!
My, jak nás Bůh stvořil
Bůh časem rozšířil naše řady - Tom, Sára, Kristýna a Matěj v roce 2018
Komentáře (11)
Vladimíre, zdravím Vás a děkuji za komentář. Jsem rád, že jste poznal, že Ježíš Kristus je pravda a znáte ho už jinak, než jste ho znal dřív (2K 5,16).
Občas je mi doporučováno, že mám číst i jiné knihy než Bibli, ale jak sám víte, je to těžké - proč by měl člověk studovat lži, fantazie a výmysly lidí, když může číst pravdu, že? Jenomže lidem bez Božího ducha to nedává smysl. Mají Bibli za snůšku příběhů a pohádek a smysl vidí v tom, co mají okolo sebe, příp. v tom, k čemu byli vychováváni. A tak je pro ně hodnotnější Shakespeare, Čapek nebo Lem.
Držte si víru, nedejte se nikým a ničím odtrhnout od Boží pravdy, protože to je naše naděje. Krásný den...
Pokud jde o to jak tyto stránky na mne působí, tak jednoznačně pozitivně. Radostně a je vidět že dotyčný se setkal s Pánem, protože jen Ježíš může osvobodit od bludů, které Ďábel cpe lidem do hlavy.
Pokud mohu reagovat ještě na komentáře níže, kde je doporučováno více knih, tak s tím nemohu souhlasit. Jediná kniha v které je napsána Boží pravda je Bible. Co s Biblí nesouhlasí je lež.
Ano jsou knihy, které vypovídají o Bohu, ale vždy je důležité to konfrontovat s Biblí.
Je důležité co je psáno v J 7:38: " Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!"
Vidíte "JAK PRAVÍ PÍSMO", protože jen na základě svého slova může Bůh v našem životě na nás působit, abychom vzrostli v plnost Krista.
Tome přeji tobě i celé tvé rodině, každodenní přítomnost Boží a ochranu před tím zlým, který to tak jistě nebude chtít nechat.
Pán vám žehnej.
Táňo, děkuji za komentář a povzbuzení.
Bůh žehná lidem, ale myslím, že i nevěřícím (když jsem si tento týden procházel vilové čtvrti v našem bydlišti, nabyl jsem toho dojmu :-) ). Akorát si člověk myslí, že je to jeho zásluha a že je to tak nějak automaticky. Ale já jsem si na tento svět nic nepřinesl - narodil jsem se nahý, takže všechno co mám jsem musel od někoho dostat :-). Mějte se krásně...
Milý Sergeji, díky za komentář a Bohu za to, že jste se mohl v loňském roce setkat se vzkříšeným Ježíšem Kristem. Věřím, že to dalo Vašemu životu nový směr.
V jednom s Vámi ale nesouhlasím - v Bibli najdete mnoho případů, kdy Bůh právě ve fyzickém životě pomáhá lidem - např. skrze zázračná uzdravení (podívejte se ve Skutcích, co Bůh činil, když už Ježíš nebyl fyzicky na zemi). Mohl bych o tom svědčit i já sám. Vždyť „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Římanům 8,28). Ale možná jsem jen nepochopil kontext Vaší poznámky.
Tak jako tak - Bůh Vám žehnej na Vaší cestě...
Děkuji, Eleno, za povzbuzení. Vidím to úplně stejně. Taky bych si relativně nemohl stěžovat na svůj život před obrácením. Ale znám svědectví lidí, kteří na tom byli mnohem hůř a Ježíš je z toho vysvobodil - když se na Něj obrátili s prosbou o pomoc. Pokoj Vám...
Víte, víra se nedá ani vnutit, ani zdědit, ani přikázat, ani koupit. Říká se, že víra je Boží dar a tak nějak to vidím i já. Proto i naše děti si najdou samy cestu životem a bude to jen na nich. My jim jen můžeme ukázat to lepší, co jsme, jak věříme, poznali.
A Vám bych přál knihovnu. A hlavně hodně číst. Rozsah moudrosti získané studiem je nezměrný proti té, kterou Vám může nabídnout Vaše víra v učení Kristovo.
Těžko se mi čtou řádky na tak smutném webu, jako je ten Váš.
Napsat komentář