Všichni jsme jedno – v Kristu … ?
Když jsem šel dnes ráno do práce a byl téměř u budovy, ve které pracuji, oslovila mě a začala se se mnou bavit postarší žena. Vracela se z blízkého odpadového střediska s vozíkem, ve kterém měla ještě zbytky jejího zřejmě pravidelného přivýdělku. Jak jsem vyzvěděl, tak za staré noviny se stále ještě něco ve sběru dává – dobrá zpráva pro bezdomovce a další lidi s minimálními příjmy.
Celkem dobře jsme si s paní pokecali. Bavili jsme se asi 15 minut a ke konci rozhovoru došlo i na víru. Řekl jsem jí, že jsem před rokem a půl uvěřil v Ježíše Krista a dal jsem jí vizitku s pozvánkou do církve. Paní mi řekla, že je katolička a že chodí pravidelně do kostela na mše, což mě potěšilo. Vizitku shlédla rychlým pohledem a stejně rychle mi ji vrátila. Od té chvíle se velice jemně, ale přesto znatelně, odtáhla a mluvila s jakousi podivnou nedůvěrou ve výrazu tváře. Asi jako kdybych jí řekl, že jsem právě ukradl v obchodě čokoládu :-).
Mluvila o tom, že ona se modlí k Marii, protože to byla skvělá matka. Říkám – „to je fajn, že věříte v Ježíše – já taky“. Načež mi začala vysvětlovat, že mají mši každý den a že taková mše, to je síla. Já na to – „my máme taky bohoslužby, ale jen jednou týdně“. A tak jsme se shodli alespoň na tom, že Cyril s Metodějem u nás udělali pořádný kus práce, když tady zavedli písmo a donesli sem z východu křesťanskou zvěst. Na konec jsem se ty všechny vyjmenované rozdíly (mnohem víc jich vyjmenováno ovšem nebylo) snažil shrnout alespoň do nějakého pozitivního závěru: „Je dobře, že oba věříme v Ježíše - on je Pán! Ať Vám požehná!“. Paní se rozloučila a šla dál za svým živobytím.
Nechci psát o tom, proč se nemodlím k Marii – to téma je v mnohém zajímavé a možná někdy v budoucnu napíšu své vysvětlení. Snad postačí poznámka, že jsem si za průvodce svou vírou zvolil jen 2 zdroje - je to Bible a Duch svatý. Jsou i další rozdíly, které skutečně mezi různými denominacemi jsou – jsem ale přesvědčen, že to není Boží vůle. Je to spíše výsledek našeho, lidského, „snažení“.
Kéž bychom vždy nejprve hledali to, co nás spojuje a až potom, někdy, v budoucnu, řešili to, co nás rozděluje. A třeba zjistíme, že něco řešit vůbec nepotřebujeme. Mám v tom pokoj – vím, že každého z nás bude soudit Pán a tak je naším osobním úkolem dělat to, co se Jemu líbí. Ať se Vám to v životě daří!
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář