Tajemství Boží náruče
Dnes ráno jsme měli naplánovaný „chlapský výlet“ na lyže. Po dlouhé době v zimě mrzne (jaké to překvapení…) a sjezdovky jsou zasněžené a tak jsem vyslyšel zoufalé volání mého synka. Tolikrát mi už řekl: „Proč nemůžeme vyjet spolu na hory – jen my dva?“. No a já si konečně připustil – proč vlastně ne? K tomu, jak je to s tím zoufalým voláním, si dovolím malou odbočku.
Poslední dobou si uvědomuju, čím dál tím víc, jak moc mě moje rodina potřebuje a jak málo času jí věnuju. I když já mám vždycky pocit, že je to v pořádku, tak nemůžu přeslechnout občasné volání mých dětí, které svědčí o opaku. Je pravdou, že poslední dobou trávím hodně času v zaměstnání, k tomu se přidávají občasné aktivity v církvi, někdy musím pracovat z domu a k tomu bych si rád četl Bibli a modlil se. Jenže, kde na to všechno vzít čas?
Rozhodl jsem se, že s tím zkusím něco udělat, protože jestli bych nerad něco od svých dětí slyšel v jejich dospělosti, tak je to výtka, že jsem na ně neměl čas - ať už z jakéhokoliv důvodu.
A tak to ráno, kdy jsme se chystali vyrazit a já jsem seděl u kafíčka a u snídaně, přišla za mnou Sárinka, která se vzbudila dřív. Přišla za mnou jenom proto, aby se nechala obejmout a tak jsem si ji vzal na klín a držel v pevném objetí asi minutu a potom jsem ji poslal zase spát.
Když jsem o tom pak přemýšlel, napadlo mě, že dost možná je v tom analogie toho, jak s námi jedná Bůh. I On nás, jako nebeský Otec svoje děti, čas od času pevně obejme a drží v náručí. Ovšem toto objetí netrvá věčně - i když bychom si to zřejmě přáli. I On nás zase propustí ze své náruče a dál musíme jít sami. Ovšem stále můžeme jít s vědomím, že i když nás zrovna neobjímá, pořád nás má rád.
Stejně jako já, když jsem poslal Sárinku spát, neznamená to, že bych ji měl míň rád. Možná právě naopak mám radost, když poslechne, když v něčem projeví samostatnost a když si vede dobře i bez mých rad, pokynů a objetí. A ona zase ví, že ji mám rád, i když ji zrovna neobjímám nebo nejsem s ní.
Bůh Tě miluje, i když Tě zrovna nedrží v objetí. Možná si připadáš, že je hrozně daleko a že už s Tebou skončil, protože Tě tak dlouho neobjal. Ale neboj se, přijde čas, kdy Tě zase láskyplně obejme a dá Ti poznat, že Ty jsi Jeho dítě a že o Tobě ví.
Tento víkend jsem prožíval blízkost Boží náruče, mohl jsem si vychutnávat Ježíšovo objetí. Budu si muset zvykat na to, že mě Bůh objímá jen někdy. Vlastně ani moc nevím, jak toto tajemství Boží náruče „funguje“. Zatím mi přijde, že mě Bůh objímá, když chce On a ne když bych chtěl já. Ale v každém případě – díky, Ježíši.
Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde. Ž 84,11 Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ Žd 13,5
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář