Mezi dvěma světy
Tomáš Režňák

Bůh je vůně

16.3.2012

Dnes ráno jsem před čtením Bible chvíli přemítal a vystoupilo mi v mysli podobenství o víře. Bůh mi dal tu možnost a touhu jej sepsat a tak se toto podobenství dostává i k vám. A vím, že to tak Bůh chce.

Byl jednou jeden indiánský kmen, který byl od nepaměti postižen zvláštní nemocí – nikdo z těch mužů, žen i dětí nebyl schopen cítit nosem žádné vůně ani pachy. A jak už za tu dobu byli zvyklí, řídili se přirozeně všemi ostatními smysly – viděli očima, slyšeli sluchem, ochutnávali chutí a cítili hmatem. Byli spokojení a vedlo se jim dobře.

Jednoho dne přišel do jejich kmene cizinec, který hledal cestu přes jejich území. Ten cizinec, protože jej náležitě přijali a pohostili, u nich zůstal několik dní. Jednoho dne si hrál s indiánskými dětmi na rozkvetlé louce a upřímně se radoval ze života. A uprostřed vší té radosti utrhl jednu z těch mnoha květin a přičichl k ní. Tak ho ta omamná vůně uchvátila, že svolal všechny děti kolem sebe a řekl jim: „Vidíte tu květinu? Není ani tak krásná, ale přičichněte, jak krásně voní!“ První dítě vzalo tu květinu, přiložilo si ji k nosu, ale nic necítilo. Druhé stejně tak. Takto si ji dál podávaly mezi sebou, ale nikdo nic necítil. Jen krčily rameny a nechápavě na sebe hleděly. Podaly mu květinu zpět se slovy: „My nic necítíme.“ Cizinec byl překvapený a netušil, co se děje. Napadlo ho však natrhat další květiny a odnést je spolu s dětmi do tábora.

Tam svolal muže a ženy indiánského kmene, rozdal jim květiny a řekl: „Copak vy necítíte tu nádhernou vůni, které ty květiny vydávají?“ Květiny kolovaly mezi lidmi, ti je přikládali k nosu, ale nic necítili. Tak se květiny vrátily zpět k cizinci a lidé začali říkat: „Co je to vůně? Žádná vůně neexistuje – kdyby byla, tak bychom věděli, co to je a cítili bychom ji. Asi si z nás dělá legraci. Už by měl jít dál svou cestou.“

Cizinci to dál vrtalo hlavou, protože nevěděl, že lidé tohoto kmene necítí vůni. Druhý den ráno vyšel s Jusarou, synem náčelníka, kterého si oblíbil, znovu na louku a ukazoval mu různé květiny. Jusara opakoval to, co viděl u cizince – květinu přiložil k nosu, chvíli ji tam přidržel, ale nic necítil. „Ne, nesmíš květinu jen přikládat k nosu, musíš úplně vydechnout, přiložit květ k nosu a nadechnout se nosem – co nejvíc to jde.“ Jusara poslechl cizince a udělal přesně tak, jak mu cizinec řekl. Na tváři se mu objevil blažený úsměv – jeho srdce zalil nádherný pocit radosti a on – ucítil tu omamnou vůni. Tu vůni, která projede celým tělem skrz naskrz a prostoupí ho až do poslední buňky. Jusara byl nadšen: „Ano, cizinče, ty jsi měl pravdu! Vůně opravdu existuje. Jen já jsem o tom nevěděl. Byl jsem tak slepý. Pojď, musím tu zprávu říct svému otci a ostatním lidem!“ A tak natrhali na louce spoustu květin a hlavně ty, které ucítil Jusara, aby i ostatní mohli cítit tu nádhernou vůni, po které se zamotá člověku hlava. A běželi s nimi do tábora.

Jusara donesl květiny lidem svého kmene a chtěl, aby i oni cítili tu nádhernou vůni, kterou poznal. Rozdal jim je a řekl: „Cítíte to, vždyť ty květiny voní! Vůně existuje a je nádherná, omamná, opojná a my ji můžeme cítit! Zavřete oči a ucítíte tu vůni. Cítíte ji?“

Ale lidé jeho kmene nebyli zvyklí – nebyli zvyklí ani na to, že by měli něco cítit, ani na to, že by měla být nějaká vůně, kterou nikdy nikdo necítil. A řeči o vůni je už začaly unavovat a obtěžovat. A tak říkali podrážděně: „Žádná vůně není a nikdy nebyla! Dej nám s tím pokoj!“ Ale našlo se i pár takových, kterým to nedalo a říkali si: „Pokud i syn náčelníka, kterého máme tak rádi, říká, že vůně je, tak na tom něco musí být, ne? Proč on by nám lhal? Je tak nadšený a tak hezky o ní mluví.“ A ti lidé se potom domluvili – potají, aby je ostatní neviděli – a přišli za ním s prosbou: „My chceme taky tu vůni cítit. Ukaž nám, prosím, jak na to.“

Tak on vzal květinu a ukázal jim přesně to, co se naučil od cizince na louce. „Nesmíte květinu jen přikládat k nosu, musíte úplně vydechnout, přiložit květ k nosu a nadechnout se nosem – co nejvíc to jde.“ Oni poslechli a to co ucítili jim vzalo dech – vůně prostoupila celé jejich tělo, od hlavy až k patě, až se jim hlava zatočila. „Ty jsi měl pravdu! Vůně je a je tak nádherná, úžasná, skvělá. Škoda, že jsme ji necítili dřív, mohli jsme se z ní radovat už dávno. Děkujeme ti!“

Cizinec musel pokračovat dál svou cestou a proto těm, kteří ucítili vůni řekl: „Jsem rád, že už víte, že vůně je. A nedejte si to nikým vymluvit. Ostatní vám budou říkat, že vůně není, že je to jen pověra, fáma a nesmysl. Vy víte, že je a zkuste říct i ostatním, jak tu vůni mohou cítit. A snad se někdy stane, že tu vůni budete cítit všichni.“

Po té se rozloučil a nechal kmen žít svým životem. A častokrát vzpomínal na to, jak ukázal lidem toho kmene, že vůně je a že je nádherná.

 

A co vy, cítíte tu opojnou vůni? Pak se zhluboka nadechněte a vychutnávejte si ji tak, jak jen můžete. „Musíte úplně vydechnout, přiložit květ k nosu a nadechnout se nosem – co nejvíc to jde.“

Pokud tu vůni necítíte, a chtěli byste, zkusím někdy příště napsat, jak na to.

 

Komentáře (0)

Žádné komentáře. Buďte první :-)

Napsat komentář

  • na jiné komentáře odkazujte zápisem např. [2]
  • HTML značky nejsou povoleny
tučně označené položky musíte vyplnit

 

« seznam článků  na začátek příspěvku  na první komentář

2012 – 2018   Tomáš Režňák - programátor, webdesignér, taťka a křesťan ve vývinu :-)