Dlouhá cesta
V sobotu ráno jsem si četl Bibli – resp. hledal jsem něco, co by mě v Novém zákoně zaujalo a narazil jsem na příběh o samařské ženě. Byl jsem zvědavý, jestli tam najdu něco nového, čeho jsem si dřív při čtení nevšimnul nebo co jsem si neuvědomil. Ocituji první odstaveček toho příběhu – je zapsaný ve 4. kapitole evangelia podle Jana:
Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan – ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci – opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. J 4,1-6Vlastně jsem se toho rána k dalšímu čtení už nedostal. Zaujala mě věta „Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny.“ Musel jsem nad ní přemýšlet a vybavovaly se mi různé souvislosti.
Možná můžeme mít o Ježíši představu, že to byl superhrdina, který se celou noc modlil, od rána celý den vyučoval a kázal po synagogách, na večer uzdravoval nemocné nebo večeřel s těmi, kteří ho pozvali. A je i možné, že někdy takové dny zažil. Ale na několika místech v Písmu vidíme, že i Ježíš měl tu potřebu odpočívat. Vybavuje se mi např. příběh, kdy Ježíš byl s učedníky na lodi a spal; a asi spal docela tvrdě, když spal i navzdory velké bouři (ten příběh si můžete přečíst v Mt 8,23-27).
V té větě vidím i možnou souvislost s naším křesťanským životem. Možná i my můžeme být časem unaveni tou cestou za Bohem – cestou, kterou jsme si každý z nás zvolili dobrovolně. Je možné, že už jsi dlouho na té cestě za Bohem a jsi unavený, možná otrávený neúspěchy, zklamáním z toho, že věci se nedějí tak, jak by sis představoval. Ty důvody mohou být různé. A možná jsi na té cestě začal odpočívat a stojíš, nebo, stejně jako Ježíš, jsi usedl a sedíš a necháváš věci jen tak plynout kolem sebe.
Myslím, že mi Bůh chtěl ukázat, že i odpočinek je přirozenou součástí cesty a že nejde pořád jenom jít. Možná ten odpočinek potřebuješ – týden, měsíc, rok…, každý z nás asi potřebuje jinak. Ale co je důležité si uvědomit je, že ani Ježíš u té studny nezůstal sedět. Jakmile si odpočinul, vydal se na další cestu. Jsem přesvědčený, že i nám dá Bůh potřebnou sílu na další cestu za ním a budeme moci zase jít dál v ten správný čas.
Věřím, že mi na závěr toho mého sobotního „sezení“ nad Biblí dal Bůh slovo povzbuzení, které si nechci nechat jen pro sebe – kéž je povzbuzením i pro Vás:
„Moji milovaní, nebuďte zmateni tíhou zkoušky, která na vás přišla. Říkáte: `Ta cesta je dlouhá a nemá nikde konec.` Neprošel jsem ji snad před vámi? Každý, kdo půjde mou cestou, nezabloudí a na konci té cesty obdrží vavřín života z mých rukou.“
A ještě jeden verš mi v této souvislosti Bůh čas od času připomíná, je z Janova Zjevení: „Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru.“ (Zj 13,10)
Jsou dny, kdy si uvědomuji, že vlastně ani nic jiného dělat nemůžu než chodit vírou a být trpělivý. Tak ať i Vás v tom všem Bůh vede a žehná.
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář