Mezi dvěma světy
Tomáš Režňák

Křesťanský „rasismus“

31.7.2016

Mám ve svém okolí člověka, který má přesnou představu o tom, jak by takový člověk měl vypadat. Musí mít bílou barvu pleti, mít řádné zaměstnání, mít svůj byt nebo dům k bydlení a kromě toho nesmí moc „vybočovat z řady“ (= ideálně mít názory stejné jako má většina dnešní populace). Jedinec, který se této představě vymyká, je potom „přičmoudlenec“, „nemakačenko“, „bezďák“, „exot“ či nějaký jiný, podřadný, druh existence. Co se barvy pleti týká, označujeme už několik desetiletí tento postoj jako rasismus.

Rasismus v širokém slova smyslu je názor, že z představy, podle níž je lidstvo rozděleno na biologicky odlišné „rasy“, lze vyvodit politické či sociální důsledky a rozdíly. (zdroj: Wikipedie)

Upřímně, nemyslím si, že by byl rasismus v církvi nějakým problémem. Nesetkal jsem se nikdy s křesťanem, který by měl problém s jiným člověkem jenom proto, že je odlišné rasy. Dokonce si myslím, že přítomnost lidí různých národů a ras v jedné církvi je vítaným obohacením a důkazem přítomnosti Boží lásky, která je vylita v srdcích věřících a Ducha Svatého, který vše spojuje v jednotu.

Co tedy myslím, s nadsázkou, oním křesťanským „rasismem“? Je to obdobný postoj, kdy jako křesťané můžeme mít svoji utkvělou představu toho, jak by určité věci měly vypadat a nejsme ochotni připustit, že by mohly vypadat i jinak.

Abych byl konkrétní, čas od času se setkám s někým, kdo má poměrně jasnou představu o tom, jak by měly v církvi vypadat chvály, kterými uctíváme Boha.

Pro jednoho bratra to je představa varhan, které jediné mohou dát chválám tu náležitou důstojnost a vzdát Bohu patřičnou úctu. Pro dalšího bratra to je představa kytary a jemné, tiché melodie, ideálně doprovázené chórem sester v dlouhých sukních. Církve, ve kterých hraje hudba nahlas a sestry nemají dostatečně dlouhé sukně (minimální délku požadovanou Biblí jsem se nedozvěděl) vede ďábel, protože hlasitá hudba nemůže být od Boha.

Pro další sestřičku je hlasitá hudba v církvi v pořádku, ale jakmile se k ní přidá spousta pohybu a světelné efekty, už nemůže jít o dílo Ducha Svatého, protože ten by nic takového přece nemohl podporovat. Že se po takovém křesťanském koncertu obrací k Bohu mladí lidé a činí pokání, je zřejmě vedlejší.

Abych všechny tyto příklady uvedl na pravou míru – je samozřejmě v pořádku, že se nám každému líbí nějaký styl toho, jak Boha chválíme. Věřím, že se dá Boha chválit tisíci různými způsoby a Bohu se to líbí. Ten problém nespočívá v naší různorodosti, ale v tom, jestliže z vlastní představy uděláme jakýsi pomyslný vzor a tento vzor potom vnucujeme ostatním. Přirozeným důsledkem tohoto postoje pak je, že skrze tato měřítka máme tendenci druhé soudit.

Já osobně se necítím dobře ani u varhan ani u křesťanského metalu – mám rád svůj střed, ale to mi nedává právo odsuzovat jak varhany, tak tvrdší styly hudby. A jaký pohled má na chvály Bůh? Věřím, že určitou odpovědí a vodítkem nám může být Žalm 150:

Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni, chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí, chvalte ho za jeho bohatýrské činy, chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost!
Chvalte ho zvukem polnice, chvalte ho harfou a citerou,
chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou,
chvalte ho zvučnými cymbály, chvalte ho cymbály dunivými!
Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja. Ž 150

V žalmu je vyjmenováno asi osm hudebních nástrojů a mimo jiné i polnice. Ta se používala také v bojích k vydávání signálů vojákům a sama Bible popisuje její zvuk jako „velmi pronikavý“:

Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl.
Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory.
Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla.
Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal.
Ex 19,16-19

Znamená to snad, že můžeme chválit Boha jenom tímto způsobem? Někdo by to mohl vzít jako bernou minci a trvat na tom, že biblický způsob chval je právě tento (kupodivu jsem se dosud s nikým, kdo by trval na právě tomto složení chválící skupiny, nesetkal).

Podstatou všech těchto postojů je lpění na věcech, obřadech, zvycích či rituálech, bez ohledu na jejich skutečný význam. Jinými slovy to, jak se věci mají dělat je povýšeno nad to, proč se věci mají dělat.

To se pochopitelně netýká jen oblasti chval, kterou jsem použil jako příklad. Jsem si jistý, že si každý z nás můžeme najít oblast, ve které víme nejlépe, jak „to“ má správně vypadat. Většinou přitom klademe důraz na vnější věci – ať je to třeba křesťanův oděv, jeho chování, vyjadřování, formát bohoslužeb v církvi, styl hudby apod.

A tak se chci dnes modlit za to, aby to jediné, na čem v církvi záleží, byl Pán Ježíš Kristus – náš spasitel a zachránce. Abychom viděli jen Jeho samotného a v Něj vkládali svoji naději. Modlím se za to, aby nám Bůh ukazoval, kde všude máme svoji představu o tom, jak se věci mají „správně“ dělat a abychom se dovedli těchto představ vzdávat. Abychom se dovedli vzdát zákonictví na úkor milosti a abychom tuto skandální Boží milost dovedli přijímat a oceňovat – u sebe i u druhých. Bůh Vám v tom žehnej!

 

Komentáře (0)

Žádné komentáře. Buďte první :-)

Napsat komentář

  • na jiné komentáře odkazujte zápisem např. [2]
  • HTML značky nejsou povoleny
tučně označené položky musíte vyplnit

 

« seznam článků  na začátek příspěvku  na první komentář

2012 – 2018   Tomáš Režňák - programátor, webdesignér, taťka a křesťan ve vývinu :-)