Teto, ty máš teda děcek!
Minulý týden jsme měli návštěvu – za Kristýnkou (6 let) si přišla pohrát její nejlepší kamarádka. A jak už to bývá, přišla i s maminkou, takže maminky se věnovaly svým věcem a děti zase svým.
Přišel jsem zrovna z práce, když se blížil čas večeře. Nevím, jak je to u vás, ale děti, které přes den třeba ani nevidíte, se zázračně objevují právě v čase oběda a večeře :-). A tak za námi do obýváku přišla Sárinka a Tom. Matěj už tam byl, protože jako téměř roční kojenec se od mámy ještě moc nevzdaluje.
Jak jsme tam chvíli seděli, kamarádka odhlédla od své hry a prohlásila: „Teto, ty máš teda děcek!“ Maminka hned začala holčičku napomínat: „Co to povídáš? To se neříká...“. Ale my jsme vypukli v nekontrolovaný smích. Líbila se nám její bezprostřednost a myslím, že to vystihla docela dobře. A mě tím inspirovala k několika (nesourodým) úvahám na téma „děti“.
Kolik by vlastně měla mít rodina dětí? Když jsme měli jedno dítě, hodně lidí říkalo, že to chce ještě jedno, abychom měli „páreček“. Když jsme měli dvě děti, tak už jsme, podle ostatních, měli „splněno“. Když jsme čekali třetí, tak už jsme pro někoho byli blázny. Když se nám narodilo čtvrté, asi už si zvykli :-). Každopádně jsem rád, že i náš nejmladší potomek dělá svému okolí velkou radost a je vidět, že si našel v naší rodině a v našich srdcích svoje místo.
Ano, za komunistické éry se staly dvě děti jakýmsi standardem, ze kterého moc rodin nevybočovalo. Pamatuju si ze svého mládí rodinu se šesti dětmi, která ovšem ve svém okolí měla jedinou nálepku – ti „divní“. Bohužel mám dojem, že dnešní doba tento pomyslný „standard“ ještě snížila a spousta rodičů je rádo, když vychová toho svého jednoho potomka. Možná pod falešným tlakem ekonomickým, časovým, kariérním. Ty důvody mohou být různé, ale pravda je, že Bůh se postará, protože je to v souladu s Jeho vůlí. Ano, možná to bude za cenu toho, že moje děti nebudou mít značkové oblečení, nebudeme dvakrát ročně u moře a lyžovat nebudeme ve Francii, ale na Vysočině. My jsme ale přesvědčeni, že to za to stojí.
Když se ovšem podíváme do doby tak před 100 a více lety, tak nebyly výjimkou rodiny, kde bylo i deset dětí. Jsem si téměř jistý, že na tom nebyli ekonomicky líp než my. Spousta velkých rodin bylo opravdu chudých, ale jejich bohatství spočívalo právě v dětech. Život zřejmě nebyl o tom, co si ještě můžu všechno dovolit, ale o tom, co si ještě můžu odepřít.
S trochou nadsázky jsme téma optimálního počtu dětí v křesťanské rodině řešili někde na sociálních sítích. Tam jsem přišel s myšlenkou, že naším cílem v našich životech má být následování Pána Ježíše. Z toho mála, co můžeme v Bibli číst o jeho rodině, se dozvídáme:
Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má? Mt 13,55-56Z toho mi vyplývá, že měl 4 bratry a „nějaké ty sestry“, o kterých se více nepíše. Takže jestli jste horliví následovníci Pána a chcete být ve všem jako On (pravda, je to trochu zákonické, ale už jsem se s podobnými názory setkal), pak 5 dětí je pro křesťanskou rodinu minimum :-). Na druhou stranu, sám Ježíš žádné dítě neměl, ale nemyslím si, že by to měl být Boží vzor pro rodiny, protože tímto krokem by křesťané v prvních generacích vymřeli úplně.
Osobně si myslím, že počet dětí v rodině je naprosto individuální a těžko lze vyvozovat nějaké závěry. Jsou rodiny, které Bůh nechává záměrně bez potomků, některým rodičům bude stačit péče o jednoho potomka a jiní jich zvládnou i dvaadvacet.
Bohužel, dnešní doba je už tak vyspělá, že můžeme svoje čerstvě narozené dítě dokonce odložit. Beztrestně se ho zbavit a předat k celoživotní výchově někomu cizímu. Na jednu stranu jsem rád za každé dítě, které skončí v BabyBoxu a ne někde, kde už mu nikdo nedokáže pomoct. Ale na druhou stranu, dítě by mělo mít právo znát svoje rodiče, což v tomto případě zřejmě nelze zajistit. Je taky otázkou, jestli by se některé matky bez této možnosti přeci jen nesnažily o své dítě postarat. Snad přistupují k této variantě opravdu v mezních situacích.
Možná trochu pesimistická úvaha na závěr, ale skončíme optimisticky. Bůh je ten, kdo nám dal naše základní poslání: „Naplňte tuto zemi“. A tak Vám chci všem požehnat v tom, aby se Vám dařilo ve svých životech naplňovat Boží vůli a abyste z toho měli radost, jakou Bůh zamýšlel. Kéž u Vás taky mohou kamarádi a kamarádky volat: „Teto, ty máš teda děcek!“ :-)Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Gn 1,27-28
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář